Kladivo na čarodějnice

"Potom jsme s galanem ulehli na zem a pak jsme spolu smilnili. Musela jsem jeho ocas vzývat a políbit. A potom jsem od něj dostala za úkol svítit. Přinesl svíčky, ohnul mě k zemi, zadek mi obrátil do výše a ty svíčky mi tam strčil. A tak jsem svítila až do půlnoci. Za tuhle službu jsem získala rýnský zlatý od lázeňské Tobiášové." ________ A pak jsem si uvědomil, že půjdu do pekla. Pozoruhodná kritika teismu s pomocí anti-teismu v dnes již kultovní filmové analogii na machinace politických procesů pod režijní taktovkou Otakara Vávry. (17.02.2022)

Film, který má sice svou mrazivou dobovou paralelu, ale u mě plně funguje právě jen na tomto uzavřeném prostoru. V podstatě dokola opakuje totéž, je velmi pravidelným sledem soudních procesů, napětí nestupňuje, ale plynule rezignuje. Nějaký myšlenkový nebo umělecký přesah se nedostaví. Přesto asi nejlepší poúnorový Vávra. (03.10.2006)

Kdybych měl někomu doporučit film, který s ním spolehlivě emociálně zamává, nebyl by to ani explozivně romantický Moulin Rouge, ani historicky tragické Statečné srdce ba ani děsivý Vymítač ďábla. Byl by to tenhle Vávrův opus na téma nezastavitelná zvůle moci, vykřičník křičící do světa o vítězství omezenosti a hrubé síly nad osvíceneckými ideály a lidskou spravedlností. Příběh o bezmoci, o nevině, o krutém zlu, proti kterému není zastání... o bolesti, před kterou tváří v tář neexistuje odvaha ani přátelství. Je už jedno, jestli budete tento příběh interpretovat jako historickou výpověď o inkvizičních hrůzách nebo jako obžalobu bolševických monsterprocesů u nás a hlavně v Sovětškém svazu... poselství je bolestně všeobecné. Ten vztek, ta žluč, která ve mě vařila, když Šmeralův inkvizitor (špičkový výkon) zkoušel malíčkem teplotu svého vína s horkou vodou je nepopsatelná. Jediná útěcha pro pánské obecenstvo může být snad jen půvab krásné Soni Valentové, jinak je poselství filmu pusté a zoufalé jako nespravedlnost světa sama. 100% (Mimochodem, kolik stupňů tortury si myslíte, že byste vyrželi, než byste zradili přátelé a rodinu? Jestli nad těmito otázkami nechcete uvažovat, na Kladivo raději zapomeňte...) (17.11.2006)

Otakar Vávra prekladá mrazivú expozíciu témy inkvizície v surovej forme v jednom z najlepších československých filmov 60.tych rokov, a podľa môjho názoru najlepších československých vôbec. Neštíti sa skutočne ničoho, a necháva diváka zvíjať sa v kŕčoch pred zobrazenými hrúzami, utrpením a bolesťou, a zároveň symbolicky prehadzuje role, a ukazuje skutočných diablov v telách a mysliach šľachty, vysokých cirkevných hodnostárov a inkvizície. Diablov, ktorí sa ani nepokúšajú skrývať pokrytectvo, kážu vodu a pijú víno, ich slovo je zákon a kto sa proti nim postaví, skončil nadobro. Po celý čas mi behal mráz po chrbte, a pri niektorých scénach, v ktorých naplno explodovala prehnitosť a násilie, som sa takmer nedokázal dívať na obrazovku. Elo Romančík je neskutočný herec, ale démonický Vladimír Šmeral v roli inkvizítora Bobliga ťažko vládne. Hrôzostrašný film, z ktorého analógia s totalitným režimom robí čistokrvný horor. Na toto budem veľmi dlho spomínať. Ešte teraz mám zimomriavky. 100% (23.02.2014)

Absolutni vrchol ceske filmove sceny! film ktery je tak nadcasovy a autenticky ze z nej bude mrazit i kdyz si to clovek pusti treba za 50 let smeral predvedl vykon na oscara takovej hnusnej a presvedcivej zaporak se jen tak nevidi navic nejgenialnejsi je fakt ze vsichni vime o co tu doopravdy jde ale reziser Vavra to dokazal tak skvele naaranzovat ze mu to i soudruzi sezrali filmy utocici na rezim primo to meli spocitany ale tenhle to vzal genialni cestou naznaku a kdyz si navic clovek uvedomi ze je to podle skutecnych udalosti dojem je jeste vetsi neprekonatelny dilo neprekonatelnyho mistra rezisera o tom ze kdyz se nekdo mocnej rozhodne bejt slavnej a bohatej a ma prostredky jak toho docilit nic ho nezastavi (01.11.2011)