Krakatit

Vávra je prostě Vávra. Krakatit je podle mě jeden z nejlepších českých filmů a rovněž je jednou z nejlepších adaptací. Höger hrál jako o život, Florence byla tak přitažlivá a odpudivá zároveň, že snad žádného diváka nemůže nechat v klidu. A to nejlepší - ta atmosféra! Cloumalo to se mnou naprosto stejně jako když jsem Krakatit četla. Škoda, že se ho Čapek nedožil... (07.06.2011)

Čapkovu klasiku jsem četl - vynikajicí. Vávra se věrně drží knihy, ale je až moc polopaticky popisný ( asi by to chtělo příklad - "záleží na tom, komu se Krakatit dostane do ruky" - následuje pomalý nájezd na ruce Karla Högera, podpořený dramatickou hudbou ). Herci natolik patetičtí a afektovaní, až to zaráží ( to, co předvádí Höger, mi nejednou polechtalo bránici a spolužákům z FV jakbysmet ) a jeho režie občas naivní. Ale pozor! Přesto jsem se ani chvilinku nenudil, právě naopak. Jednak kvůli zmíněné úsměvnosti a pak proto, že film uhání rychle kupředu, dekorace jsou povedené a díky veskrze záporným postavám ( z nichhž jedna neodolatelně cynická je roztomilým kontrapunktem Högerově patosu ) na vás dýchne ta správná atmosféra beznaděje... (03.03.2006)

Dobová "protiatomová" a "protiimperialistická" aktualizace se filmu nevyhnula. Nedá se přitom mluvit přímo o překroucení či zneužití, protože jde o posuny v zásadě velmi jemné a zdánlivě takřka neznatelné. Zpracování této předlohy navíc ve své době možná přispělo k tomu, že komunisté Čapka z literatury nevytěsnili úplně, přestože se jim tento bytostný demokrat jinak "do krámu" příliš nehodil... Film samotný (jako ostatně skoro všechny "vědeckofantastické" filmy) za těch padesát let nesmírně zastaral. Může za to na jedné straně obrovský rozvoj filmových postupů a technologií a na druhé straně mílovými kroky kráčející vývoj techniky. Dodnes však zůstalo skvělé herectví mnoha zúčastněných a také skutečně silné poselství. I když i to nám dnes může připadat i poněkud naivní a dobově podmíněné. Čapek totiž ještě stále věřil tomu, že lze literaturou změnit svět. To je ovšem cíl, který se dnešním literátům (a nejen jim) zdá natolik nedosažitelný, že na něj většinou už zcela rezignovali... (17.11.2008)

Další z početných vrcholů Vávrovy rozsáhlé tvorby je přesným převodem proslulého Čapkova románu do "filmštiny". Styl dokonale zapadá do atmosféry své doby, režie citlivě vede herce k velmi kvalitním výkonům, Myšlenkové poselství, dodnes živé, je zachyceno v žádoucí podobě a sdělnosti. Dodnes neztratilo svou aktuálnost a palčivost. Příklon k "světu malých radostí" všedního dne! pokládám za plně akceptovatelnou alternativu zkázy, za jejíž symbolickou podobou rozeznávám stíny neblahých počátků této sebevražedné vývojové tendence evropského lidstva po druhé světové válce, jakkoliv to bylo mimo Čapkovy výchozí záměry. Ten časový posun Vávra zvládl opět bravurně a jaksi samozřejmě. Jde o další z dozvuků již dříve uzavřené prvorepublikové éry. (26.08.2007)

Bílá nemoc na mě působila silněji a naléhavěji, Krakatit však nechce působit tak přímo a neméně palčivé a ve své době aktuální téma díky Vávrovi získalo opravdu úctyhodnou formu, která používá širokou škálu postupů filmové řeči, která výrazně obohacuje klasický styl (skvěle se vypořádal se stylizací příběhu jako snu - subjektivní strast postavy výborně a atmosfericky promítl do objektivního světa, jeho mizanscény i zajímavé práci s kamerou) a i po narativní stránce je film na svou dobu ojedinělý (rámec ohraničující sen a někdy ho i okrajově ovlivňující, vzpomínky v samotném snu pronikající v jednu chvíli i do objektivního obrazu jako odraz v zrcadle). Zmiňovat práci s osvětlením a architekturou je u Vávry jako nošení dříví do lesa. S postupem děje od jakési mátožné přizračnosti po slušnou akci a opět přízračného přechodu do bělého stavu se mění i herecký projev, zprvu těžkopádnější, s pomalými reakcemi a zámlkami, který se rychle oprošťuje tohoto jistě kýženého efektu a nabývá na dynamice a ne tak teatrální vypjatosti. Höger zde však oproti jiným filmům divadelnost výkonu posouvá z dikce i na samotný výraz, což někdy trochu vadí, stejně jako příliš mondénní a vampovská Marly. Zajímavé jsou aktualizační prvky levicového charakteru, které nepůsobí příliš ústrojně, ale nápad se v čase zmrtvělou buržoazií čekající na další válku jen dodává na mrazivosti výpovědi, stejně jako náznakovost světové katastrofy. Navíc veškeré dění podbarvuje dramatická hudba, na hony vzdálená klasickému orchestrálnímu podkresu, zvláště když do ní začínají pronikat elekronické zvuky. Vávra zde dosáhl opět jednoho ze svých vrcholů a jen potvrdil skutečnost, že Čapek měl na české adaptace jeho děl docela štěstí (až na pár vyjímek z nichž jedna se ve srovnání s tímto filmem plně nabízí). (17.11.2008)