Krakatit

Krakatit predstavuje skutočne výbušný filmový problém. Videl som ho ako pomerne malé decko (7). Bol som nadšený. Roky som si živil v sebe pocit výnimočnosti Vávrovho diela. Kadekomu odporúčal ako klenot československej kinematografie. Po desaťročiach od osobnej premiéry som sa nadšene usadil k ďalším dvom sledovaniam. Oba razy som cca po polhodine zaspal. Nie únavou tela, lež materiálu. Tak teraz neviem. A preto nehodnotím. Možno sa raz, sťaby šípkový princ zobudím a rébus detsky explozívnej a dospelo anemickej výbušniny menom Krakatit rozriešim. (01.01.2021)

Klasická Čapkova protiválečná vize ve filmovém převedení Otakara Vávry v produkci Bohumila Šmídy. Minimální efekty a triková část je roztomilá a na svoji dobu přeci jen výrazná. Nemůžu se ale zbavit pocitů, že herci i přesto všechno moc přehrávají a nájezdy na jejich strnulé obličeje mě víceméně rušily. Knižní předloha je mnohem lepší. I tak se jedná o základní kámen na poli československého sci-fi filmu. (12.09.2016)

Vávrovy filmy vždy souzní s epochou, v níž byly vytvořeny, ale přinejmenším několik z nich v několika (!) epochách dějin českého filmu patří k těm, které to pro svou epochu typické nejen kvalitativně završují, nýbrž z ní i vyčnívají. Krakatit (jehož předlohu jsem četl na gymplu a prakticky nic si z ní nepamatuju) je jedním z nich. Asi nejlepší na tomto filmu jsou dvě jeho úzce spolupracující charakteristiky, totiž halucinační atmosféra a zásadní nevyjasněnost, jakýže skutečnostní status má v "realitě" filmu jeho děj, resp. jednotlivé složky děje a jejich vzájemný poměr, nevyjasněnost tím pozoruhodnější, že ji neruší ani výslovné úvodní návěstí. A samozřejmě ikonický Höger. (07.07.2020)

Vzhledem k dosavadní zkušenosti českého filmu s Karlem Čapkem se podařilo Vávrovy dostat jeho téma zase do nové úrovně. Zatím na dnes nedochovaný Zlatý klíček (1922) sedá prach nepochopení o významu toho projektu ve své době, Loupežník (1931) se zatím dostal jen málo mezi lid a zůstává encyklopedickým heslem o jediné účasti Marie Hübnerové ve filmu vůbec. V 1937 se blýsklo na lepší časy, kdy se Haas chopil Bílé nemoci a Frič Hordubalů. Bílá nemoc se ale nelíbila nastupujícímu režimu a Hordubalové doplatili na Čapkovu hádku s Havlem. Takže teprve kombinace Čapkových povídek a Krakatitu v prvních poválečných letech přinesla první prakticky neproblematické adaptace Čapka na plátna kin. Deset let po jeho smrti. To, co následovalo, je už zase docela jiný příběh, ale osobně si velmi cením toho, že právě v této době se Vávra přidal k Fričově a Bielikově snaze na něj nezapomenout. (03.01.2013)

Ze začátku to je pomalu noirová detektivka. Hra světla a stínu je perfektní a zápletka napínavá. Poté nastoupí idylická část na vesnici, proti které též nemám výtky. Jenže jakmile přijde zajetí, vše začne být zbytečně rozvláčné a nudné. Chvílemi jsem u toho opravdu usínal. Závěr s tajnou radarovou stanicí je roztomile naivní, ale zpracování se mi líbilo. Vizuálně to není ničemu nic dlužno. Poselství je taky dobré, i když by mohlo být podáno malinko méně polopatě. Drhly mi tam občas jen některé otravné postavy (teroristi, všichni co ho věznily kromě princezny) a občasná rozvláčnost. (07.09.2009)