Krakatit

Na Krakatitu se mi líbí zejména onen fantastický místy až snový rozměr, který se filmu snaží vytvářet především dobovými speciálními efekty a stavbami. Kromě Vávry, Högera zaslouží vyzdvihnutí tedy technický štáb filmu, protože díky nim snese Krakatit v produkci srovnání se zahraniční filmogafií té doby. Jinak co více komentovat? Je to dobře zfilmovaný Čapek se vším co to obnáší, např, krásu jazyka nebo až černobílé rozlišení postav, které však ve stínu válečného konfliktu není úplně od věci. (21.07.2010)

Čapkovu klasiku jsem četl - vynikajicí. Vávra se věrně drží knihy, ale je až moc polopaticky popisný ( asi by to chtělo příklad - "záleží na tom, komu se Krakatit dostane do ruky" - následuje pomalý nájezd na ruce Karla Högera, podpořený dramatickou hudbou ). Herci natolik patetičtí a afektovaní, až to zaráží ( to, co předvádí Höger, mi nejednou polechtalo bránici a spolužákům z FV jakbysmet ) a jeho režie občas naivní. Ale pozor! Přesto jsem se ani chvilinku nenudil, právě naopak. Jednak kvůli zmíněné úsměvnosti a pak proto, že film uhání rychle kupředu, dekorace jsou povedené a díky veskrze záporným postavám ( z nichhž jedna neodolatelně cynická je roztomilým kontrapunktem Högerově patosu ) na vás dýchne ta správná atmosféra beznaděje... (03.03.2006)

Klasická Čapkova protiválečná vize ve filmovém převedení Otakara Vávry v produkci Bohumila Šmídy. Minimální efekty a triková část je roztomilá a na svoji dobu přeci jen výrazná. Nemůžu se ale zbavit pocitů, že herci i přesto všechno moc přehrávají a nájezdy na jejich strnulé obličeje mě víceméně rušily. Knižní předloha je mnohem lepší. I tak se jedná o základní kámen na poli československého sci-fi filmu. (12.09.2016)

Vynález, který se stal katem svého stvořitele. Buď paralyzována myšlenka, buď setnuta ruka, buď polita tekutým železem hruď nepovolané osoby, která zmocnit se chtěla „patentu“ Ing. Prokopa. Vyplenit zem, strach a paniku vyvolat, lidstvo do války zahnat, k bídě přivést, ve zkáze svět utopit. Varovně příkladný překlad snu a nemocí ochromené pravdy. Mír ať není omráčen, ať neomdlévá v horečkách, ať v bdělém stavu zachován zůstává po generace. (12.09.2016)

Vzhledem k dosavadní zkušenosti českého filmu s Karlem Čapkem se podařilo Vávrovy dostat jeho téma zase do nové úrovně. Zatím na dnes nedochovaný Zlatý klíček (1922) sedá prach nepochopení o významu toho projektu ve své době, Loupežník (1931) se zatím dostal jen málo mezi lid a zůstává encyklopedickým heslem o jediné účasti Marie Hübnerové ve filmu vůbec. V 1937 se blýsklo na lepší časy, kdy se Haas chopil Bílé nemoci a Frič Hordubalů. Bílá nemoc se ale nelíbila nastupujícímu režimu a Hordubalové doplatili na Čapkovu hádku s Havlem. Takže teprve kombinace Čapkových povídek a Krakatitu v prvních poválečných letech přinesla první prakticky neproblematické adaptace Čapka na plátna kin. Deset let po jeho smrti. To, co následovalo, je už zase docela jiný příběh, ale osobně si velmi cením toho, že právě v této době se Vávra přidal k Fričově a Bielikově snaze na něj nezapomenout. (03.01.2013)