Němá barikáda

Mladá socialistická republika potřebovala nové hrdiny. Ti, jež padli na barikádách se jimi stali. Začátek filmu by neměl odradit, neboť nám museli tvůrci vysvětlit děj, abychom to třeba nějak špatně nepochopili. Vše se dělo hlavně pro slávu strany a lidu. Poté začíná příběh vcelku lidský, občas proložený nějakou agitační větičkou. Skvěle ilustruje atmosféru poúnorových let. Jinak je to ovšem velkofilm jak má být. Jsem rád, že máme něco takového natočené, abychom na své padlé hrdiny nezapomněli. Zasloužili by si ale nějaký nový objektivnější pohled na věc. Bohužel se jim dnes už asi nikdo věnovat nebude...70% (10.06.2012)

Hned v roce 1946 se objevilo několik filmů, které reagovaly na válečnou zkušenost. Drtivou většinu produkce s touto tematikou tvořily příběhy o nezdolnosti a hrdinství českého národa, občas zůstalo u patetických hymnů, jindy se podařilo realisticky vykreslit lidský příběh. Po dvou válečných komediích (Nikdo nic neví, Velký případ) se objevilo i výjimečné svědectví o době, ve které jsme žili, a z níž cosi stále trvá, příběh židovského transportu Daleká cesta. Ve stejném roce se Otakar Vávra rozhodl natočit svůj první historicko umělecký dokument. Němá barikáda Jana Drdy představovala opravdový literární bestseller a tudíž i vhodnou předlohu pro film. Vávra spojil své zkušenosti, opět se podařilo docílit přiměřených hereckých výkonů a viditelně se učil na škole anglického civilního dokumentarismu. Film je historicky pokřivený stejně jako byla pokřivená doba, ve které vznikal. Zachycuje pouze jednu stranu pražského povstání. Vlasovci se zde pochopitelně neobjevují, stejně jako fakt, že Rudá armáda zachytila v Praze už jen zbytky německých posádek. Přesto Vávra natočil film, který na mě dodnes působí silně emotivním dojmem, a to už vůbec nemluvím o tom, když jsem ho viděl v dětství poprvé. Vznikl příběh o pražském povstání a o lidech, kteří se jej zúčastnili. Jinak vzniknout ani nemohl, pokud se nechtěl střetnout s režimem. Byl logickým vyústěním doby. Z řady angažovaných filmů s hrdinskou tematikou je umělecky nejzdařilejší. Výrazné výkony Barbary Drapińské, Jaroslava Marvana a Vítězslava Bočka. Pan Vávra vystupuje v televizi jako pamětník a režisér filmů s Adinou, Lídou a Natašou. Ale měl by občas mluvit i o letech následujících. PS: Někteří recenzenti si tento film viditelně pletou s Vyšším principem Jiřího Krejčíka (1960). V tomto filmu má slovo dělnická třída, zastřelení studenti se tu nevyskytují. (08.02.2004)

Nema barikada je klasika v podani Drdovy knizky, a film ten se povedl taky na vybornou. Prvni slzu jsem uronil hned na zacatku, kdyz nestastne zastreli puvabnou Andulku (Vlasta Vlasakova). Potesila tez skvela Vasova, ale i hlavni zena, polka Barbara Drapińska. Bezvadny film o odporu prazanu, o obycejnych lidech...Marvan jako prvorepublikovy zkuseny cetnik je paradni a zamyslenihodnou figurou. Krasne udelany film. (30.01.2015)

V normalizačním Osvobození Prahy působí patetická adorace lidu, komunistické strany a sovětské armády kašírovaně. V poválečné Němé barikádě silně budovatelský tón ještě nachází své ospravedlnění. Lze věřit, že takhle nějak to Vávra, Drda a nemalá část národa skutečně vnímali. ___ Prahu, hrdinně bráněnou dělníky koordinovanými vševědoucí komunistickou stranou, podle filmu osvobodila Rudá armáda. O ideových spojencích a nepřátelích Němá barikáda nepochybuje. Němečtí civilisté od prvního dne povstání v ukradených kožiších kvapně opouštějí město, francouzský zajatec při pohledu na vlající trikolóru v předtuše počínající barikádní revoluce úlevně vzdychne „Liberté!“ a polská soudružka nedlouho po vyskočení z vlaku, vezoucího ji zřejmě do Terezína, vrhá granát po německém vojákovi. Němce je potřeba vyhnat a zlikvidovat, od Francouzů se lze inspirovat jejich slavnou revolucí a s Poláky možno navázat oboustranně prospěšnou mezinárodní spolupráci. Alespoň slovem jsou zmíněni Američané, kterým se do osvobození našeho hlavního města „asi nechce“, kdežto Rusové, se „musejí rvát o každej kilometr“. Pro „vyvážení“ je mezi všemi statečnými Čechy jeden oportunistický zbabělec, který ke stavbě barikád přispěje všehovšudy jednou dlažební kostkou. ___ Pražské povstání je ambivalentně interpretováno jako spontánní revoluce pracujícího lidu, i jako pečlivě organizovaná akce (inventura zbraní), jejíž účastníci si rozhodně najdou čas na ujasnění své ideové pozice. Ve prospěch komunistů byla výrazně redukována také role České národní rady a generála Kutlvašra. Vojenské velení povstání rezignovaně vyčkává, zatímco komunisté na barikádách nasazují své životy. ___ Překrucování historické skutečnosti bych Němé barikádě odpouštěl ochotněji, kdyby nebyla tak neskutečně utahaná. Ve snaze zmapovat na neadekvátně malém prostoru celé povstání nejsou postavy výrazněji prokreslené, ani typově dostatečně odlišné. Individuální dramata by zřejmě měla splynout do revolučního kolektivního boje (kolektivní je zde i líbačka s fešnou tramvajačkou), ale jednotlivé akce se odehrávají nezávisle na sobě, bez dynamizujícího prostříhávání nebo gradace, bez naléhavosti, kterou by si látka zasloužila. Ospalé tempo naruší a o jediné vzrušení se na samém konci filmu příznačně postará Rudá armáda, na jejíž příjezd stejně jako zaměnitelné postavy dvě hodiny čekáme. Cenou za ideologickou poplatnost je neschopnost filmu vtáhnout nás do vyprávění a tím i přesvědčit, že právě tento výklad Pražského povstání je tím nejlepším. 50% Zajímavé komentáře: sportovec, Zloděj kol, Marthos (18.06.2015)

Vávra je znám, že si velmi často jako téma svých filmových počinů bere knižní předlohu, ale po shlédnutí němé barikády vím, že je umí zpracovat i daleko lépe (např. Kladivo na čarodějnice, Romance pro křídlovku). Obsahově se zpracování Drdovi knížky povedlo, samozřejmě uznávám, že ne všechny povídky se vešli a leccos se muselo změnit, ale jako celek působí Němá barikáda kompaktně a spoustu z Drdových povídek zde poznáte. Zaujali mě také známý herci v menších rolích (Marvan, Bek). (29.05.2012)