Noční host

Otakar Vávra byl jedním z největších příznivců širokoúhlého filmu u nás a obhajoval ho i jako dobrý formát pro filmy výhradně psychologické, které jsou tolik zaměřené na člověka a téměř vůbec na spektakularitu. Režisér se svůj názor po příchodu širokého formátu do Československa snažil dokázat činy a natáčel jeden širokoúhlý film za druhým. Noční host je komorním snímkem par excellence – celý příběh se odehraje během jednoho večera v poklidné hospodě mezi čtyřmi postavami. Téměř žádné exteriéry, důraz na dialog a výkon herců (z nich nejvíc vyniká Rudolf Hrušínský). Vávra s širokým plátnem pracuje dobře, ví přesně, jak ho použít, aby „nezabil“ komorní atmosféru – málo stříhá, dialogy nesnímá způsobem záběr/protizáběr, ale zabírá obě postavy najednou a hlavně zajímavě využívá postranní dvojexpozice, které nám dávají nahlédnout do vzpomínek nebo představ jednotlivých postav. Téma holocastu a traumat, které si z něj člověk odnese, je zpočátku rozehráno velmi slibně. V polovině, kdy scénu opustí Huppert, a přichází mladá Jana, se bohužel celková koncepce tříští, začíná se mluvit o něčem zcela jiném a hlavně nezajímavém. Na konci je nuda dovršena milými slovy o ničem. (08.02.2007)

"Jak dlouho to máme držet v hlavě???" Tenhle Vávrův film rozhodně není jen jakýmsi prvoplánovým vypořádáním se zlými západoněmeckými "fašisty". I když je fakt, že když postava slizkého a cynického německého podnikatele Hupperta, jehož s grácií sobě vlastní hraje Rudolf Hrušínský, říká, že "koncentrační lágr ještě nikoho nepřipravil o nervy" a že "pro silného jedince byl lágr sanatorium," otvírá se člověku kudla v kapse. Vůbec se proto nedivím postavě vedoucího motelu Kalouse v podání Jiřího Valy, že nakonec reaguje tak, jak reaguje. Zvláště když je vlastně možné, že se s dotyčným již v minulosti (za ne moc příjemných okolností) setkal. Chvíle, když Kalous vypráví své osobní zážitky z koncentračního tábora a na půli obrazovky člověk sleduje jakési zhmotnění jeho vzpomínek, byly pro mě jedněmi z nejsilnějších momentů filmu. Zajímavá na snímku ale je (jen na první pohled) vedlejší linka filmu spojená s postavou dívenky s kouzelnýma očima a neopakovatelným úsměvem v podání Jany Hlaváčové. Zejména její rozhovor s Kalousem o životě ("koukej, aby z tebe bylo v životě něco pořádnýho") a "maminkovských slovech" je moc pěkný. A samotný závěr pak vysloveně dojemný: "Ty moje skleničko skleněná, ty můj květináči za oknem, ty moje rybičko chycená, ty moje kachničko střelená." (02.04.2018)

Herecká exhibice všech zúčastněných. Odmysleme si teď jakoukoli politizaci snímku, včetně doby o které to je, ale i doby ve které se to točilo. Rozebírat politické pozadí a důvody, proč je řečeno to či ono je zbytečné, jelikož my jsme v koncentráku nebyli a fašisti ani nacisti ve většině také nejsme. Zaostřeno na samotný film, jde o posezení u baru v podání trojky Vala, Růžek, Hrušínský. Náhodný host sudetský Němec Hrušínský zavítá kvůli poruše auta do baru, kde stráví čas v družném rozhovoru s místním inventářem restaurace, alkoholikem Růžkem a barmanem Valou. Postupně se všichni do rozhovoru a vzpomínek na válku vplétají víc a víc, až vzpomínky ožijí naplno a dojde ke konfrontaci. Problém vyrovnání se s válečnými útrapami je zde po všech stranách zjednodušen na maximum, ale jak říkám, o to vůbec nejde. Jde o to, že herci hrají své party famózně, skvěle režijně vedeni, a i tento film je ukázkou Vávrova mistrovství, před kterým již léta smekám. 100% (03.05.2011)

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ten příběh jede dva plány, a že ten druhý je důležitější, než ten okatější. I když, v dnešní době by možná nebylo od věci si německý pocit nadřazenosti opět připomenout, zvlášť by to pomohlo těm, kteří pomateně začínají div ne tvrdit, že Němci nás osvobodili od nacistů... Ten druhý plán je ale pro mne o hodně zajímavější. Týká se toho, kdy můžeme říct, že jsme šťastni. Zde je klíčová scéna, kdy Jana říká, kdy byla opravdu šťastná. Třeba když si šla v noci zaplavat. Což mladý vrchní nedokáže hned pochopit, ptá se, co pak?, ale ono není žádné pak. Protože on sám hledá po tom, co prožil, svůj kus štěstí. Aby teď najednou zjistil, že stačí málo - někomu stačí dělat v hospodě, jaká byla ta jeho, kde se celý příběh odehrává (což samo mne taky potěšilo, moc filmů odehrávajících se komplet v hospodě nenajdete), a někomu stačí ke štěstí chvíle s dětmi, jinému projít se po poli, jen si to uvědomit a nehledat pořád dál a zbytečně se neptat, co pak? Jinak ano, souhlasím s výtkou, že Němec je zde představen silně negativně a agresivně a jistá pokoutní a pomalejší odhalování jeho skutečného smýšlení by byla zajímavější, ale tady šlo o to postavit k sobě dva kontrasty. Nešlo o to, kdo je lepší nebo horší, ale jestli skutečně má někdo právo rozhodovat, které jsou ty slabší stonky, odřezávat je a vyhazovat, a jestli třeba i některý z těch stonků nakonec v sobě neukáže jistou houževnatou životaschopnost. ... Btw, jde o film, kdy ještě bylo možno říct o cikánech, že se jim nechce dělat. (Ale i tahle úvaha o životě ze dne na den má souvislost s tím druhým plánem filmu.) (16.02.2019)

Velmi slušné psychologické drama z dob kdy se u nás točily výborné filmy. A důvod? Výborní režiséři, scénáristi a hlavně výteční herci, těch se v té době urodily mraky. To se to pak točí, když máte slušnej materiál. Musím říct, že kdyby tuhle komorní podívanou nenarušila proletářská, mládežnická chamraď, šla bych do plnejch. Mělo to zůstat u pánů Vala, Hrůša, Růža, Moučka, Brabec a bylo by to geniální. Hrůša si zahrál arogantního skopčáka Grundiga s minimalistickou přesnosti, jako vždy." Já vždy slušný človek, já vždy korekt a k čemu mi to je." Otevřeně se vysmívá socialistickýmu režimu, který dle něj za moc nestojí. Vyvolená rasa má všechno perfekt i po tom všem a Češi aušus. No a to nemůže nikdy dopadnout dobře. Výčepní Kalous s poznamenanou psychikou z koncentráku, díky skopčákově aroganci a nadřazenému chování znovu nastartuje špatné vzpomínky, které narůstají, jako houby po dešti. A máme zaděláno na parádní zápletku, která graduje...Vávra do toho té agitky musel trochu nacpat, aby měl pokoj. Ale je znát. že ty šedesátý léta byly uvolněný a byl větší prostor tvořit. Černobílý, širokoúhlý formát tomu sedí výborně a to deštivý počasí tuplem. (01.08.2022)