Viník

Na tento americký remake jsem se podíval zhruba den po dánském originálu a musím souhlasit s těmi, kteří tvrdí, že je minimálně o třídu horší než původní kousek. A to po všech stránkách. Nepomohl tomu ani zbytečně afektovaný Jake Gyllenhaal ani to, že tvůrci lehce pozměnili samotnou zápletku – zvláště pak závěr – který svým způsobem postrádal logiku (jak dlouho že ten malý synek ležel rozřezaný u nich doma, zatímco policie a tísňová linka pátrali po matce a dodávce…?). Ať jdou amíci do prdele, takhle rozjebat solidní komorní drama vlastní fantasmagorií…A ty genderové hajzlíky na konci?… (02.09.2022)

Se znalostí norského originálu a tedy celé zápletky včetně pointy už to nedokáže strhnout. Spíše si jen užíváme přítomnost Jakea Gyllenhaala a porovnáváme formální koncept, který zde spestřují velké displeje komunikačního centra, zobrazující kalifornské požáry. Intenzita vypjatého psychického stavu hlavní postavy je na mainstreamovou Netflixovku překvapivá, jakoby se s ní Antoine Fuqua snažil dohnat chybějící syrovost a autenticitu původního film. Gyllenhaal se herecky snaží a všichni víme že umí, ale míra koncentrace na jeho postavu je až prvoplánově přepálená. Neznáme ji a její dobré lidské stránky natolik, abychom s ní mohli soucítit. (24.06.2024)

Pokud nejste obeznámeni s dánským originálem a nalákal vás Jake, tak si to nejspíš užijete. Pro znalé původního filmu je to naprostá zbytečnost, která až na úplné (a pro děj totálně nevýznamné) výjimky jen tupě kopíruje výborný originál. Jake Gyllenhaal chvílemi bohužel až přehrává a zdaleka nedosahuje svých nejvyšších hereckých kvalit jako třeba v Prisoners nebo v Zodiacovi. [55%] (22.11.2021)

Mluvící hlava Jakea Gyllenhaala v hlavní roli. Tenhle film se pomalu a jistě přiblížil pojetí rozhlasové hry. A ač se hlavní a jediná hvězda poměrně činí, film si produkovala, celý film šel ke dnu ve všech ostatních aspektech. Astmatický policejní operátor denně na tísňové lince přijímá a vyřizuje stovky hovorů lidí v nouzi. Jeden hovor mu však rozproudí semenné váčky natolik, že libozvučný hlásek mladé ženy v nouzi mu napraví erektivní dysfunkci. Má rázem dvě stání, jedno soudní, kdy má profesní škraloup, který ho poslal mezi telefonisty, a jedno čerstvě v kalhotách. Některé originály je lépe nechat originály, jako je původní dánské drama Tísňové volání, a vůbec netočit nepřekvapivé napodobeniny, které jsou v podstatě zbytečné. Antoine Fuqua, který vůbec takovéto typy filmů netočí, musel poměrně přetrpět těch devadesát minut konverzace. Režijní pokyny musely znít asi takhle: Jakeu, teď natoč hlavu trochu doprava, pozor, už jsi mimo záběr, dávej si pozor na namalovanou značku na stole, abys neuhýbal a zůstal v záběru. A přineste glycerin, pan Gyllenhaal má před náročnou scénou, ve které se rozpláče, sakra, asistente režie, kde je ten glycerin, krucinál. Opravdu moc obrazově poutavého toho film nenabízí. Největší dramatické obrazové bomby představuje zvracející hlavní hvězda a také posléze rozbitý inhalátor. Dramatický měl být i určitě celý průběh filmu. Pár světlých scén, nalézají se v počátečních fázích filmu, kdy to nějaké mini napětí má, se jistě najde. Postupně se napětí nenávratně rozplynulo. A závěr je opravdu neskutečně odbytý. Jen jsem znechuceně zíral, jak se to celé smrsklo do jakési skrumáže bez nápadu. Pro takový typ filmu, kde mluvené slovo má prim a na obrazových kvalitách nesejde, se klidně mohl povolat bezejmenný režisér, určitě ne známý Fuqua. Nedá se napsat, že by mě film přímo nebavil. Jen nechápu, nač ztrácet čas sledováním nenápaditého, unylého a nepřekvapivého dění. 4/10 (28.02.2023)

Amíci nezaháľali a po troch rokoch od dánskeho originálu prinášajú tú svoju verziu, nakoľko ich publikum by európsky film proste nezvládlo, ale o tom potom. Pár potešení, pár sklamaní.  Gyllenhaal po dvoch rokoch opäť pred kamerou musí potešiť nejedného. Jeho slzy/emócie sú uveriteľné a potlačia na pílu v správne chvíle. Napätie je počas väčšej časti stopáže stále silné, hoci menej surovejšie, udalosti dokážu bez problémov vtiahnuť aj za predpokladu predchádzajúceho zhliadnutia pôvodného filmu, čo sa cení. A keď už sme pri ňom – aj napriek tomu, že sa filmy od seba prakticky moc nelíšia, dánsky počin mi prišiel chladný, citovo nedostupný, rozprával príbeh taký, aký je. V americkom náprotivku sa stavalo na emóciách a v niektorých momentoch som mal pocit, že práve oni sú hlavným stavebným pilierom. A je v podstate len na tebe, ktorý spôsob ti viac vyhovuje. Jeden si ale určite vyber, pretože ten pôvodný scenár je v skutku úžasný kúsok. K tým "sklamaniam" – s Pizzolatta som veľmi smutný. Namiesto toho, aby písal klon/derivát famózneho diela True Detective, radšej píše prerábky dánskej snímky... To je asi taký ekvivalent námahy ako keby po rokoch nejaký väčší rejža namiesto celovečeráku priniesol krátkometrák, prípadne spevák namiesto poctivého hodinového štúdiového albumu vydal 5-skladbové EPčko... Našťastie, nad Fuquaom som palicu zlomil už dávno, takže v tomto smere škoda reči. --- Möllerov Den skyldige (jasným) víťazom. (13.09.2021)