Šťastnou cestu

Červená knihovna trochu jinak. 1) Docela pěkně strukturovaný film o tom, jak prodavačky hledají svého životního partnera, potažmo o životě vůbec._____ 2) Uznání si zaslouží věrná kulisa pražského obchodního domu Bílá labuť v roce 1932._____ 3) Zajímavé je i zobrazení organizace práce v obchodním domě. Příchod a odchod z pracoviště, kontroly zaměstnanců, píchačky._____ 4) I dnes se můžeme z filmu poučit: Všichni na místa a usmívat se! Otevíráme!_____ 5) Zajímavý koment: Marthos*****. (10.09.2019)

Pět žen. Pět různých příběhů. Pět velkých i malých dramat. Adina Mandlová. Jiřina Štěpničková. Hana Vítová. Nataša Gollová. A mladinká Jana Dítětová. Touhy, sny a tajemství. Život nehladí, ale škrábe. Výjimečný, moderní film. A velkolepé rozloučení se zbožňovanými filmovými divami, na které už čeká jen hanba a zatracení. Glückliche Reise! (03.10.2008)

Ze všeho nejvíc mne tenhle film zaujal atmosférou První republiky. Jak přes všechna osobní trápení celá společnost žila nadějemi a přesvědčením, že všechno teď už jednou provždy půjde dobře. Vyvěrá to z vnitřku všech postav, není k tomu zapotřebí proklamací. O Vávrovi se dá napsat leccos, ale určitě ne, že by neuměl filmovou režii. (14.03.2009)

Tento pamětnický film je v prvé řadě skvěle herecky obsazený. Adina Mandlová předvedla že umí a Nataša Golová se taky nenechala zahanbit a její potřeštěná po slávě toužící naivka byla kouzelná. Zajímavé osudy hlavních hrdinek a skvělá prvorepubliková atmosféra zvýrazněná početným komparsem a dobovou výpravou i kostýmy, to vše dodalo filmu na atraktivitě. Tento snímek se panu Vávrovi moc povedl. (17.02.2012)

Překvapivě dobrý, a „okupačně“ asi nejlepší, český film. Dějový proud neboli prolínání osudů mladých prodavaček velkoobchodního domu, prostoupený množstvím dobových reálií, má švih i napětí. Rovněž výkony herců, ale především hereček (a především Adiny Mandlové, to si Vávra dobře ohlídal) jsou nadstandardní. Na rozdíl od poměrně vyšinutých dobových komedií má film ráz téměř dokumentární (sám Vávra to případně akcentuje jako „reportážní drama“). Ve svých pamětech (Moje filmové 100 letí, str. 77 - 79) píše Vávra, že ho „k filmu inspirovala příhoda“, herecky vypočítavého vztahu Adiny Mandlové k „cukernímu králi“ Joe Hartmannovi. Ostatně i obecně, přestože také patřil mezi její souložníky, se o ní vyjadřuje se silným despektem, - který ovšem může také být výrazem jistého přehodnocení v pozdějším věku. (25.02.2017)