Šťastnou cestu

Film Šťastnou cestu patří k tomu nejlepšímu, co se mi podařilo z našich tzv. filmů pro pamětníky vidět. Vlastně mi připadá, že mezi ně ani nepatří (srovnání s italským neorealismem skutečně není přehnané). Otakar Vávra se dostal dál než je u „vážně myšlených“ filmů té doby zvykem. Snímek působí nezvykle autenticky a Adina Mandlová prokázala obrovský herecký talent, který jsem v žádném jiném jejím filmu neviděla tak dobře využit. Štěpničková a Korbelář jsou standardně dobří, ale bez toho jejich drámatu bych se, pravda, obešla. Zato humor a nadsázka, především v projevu Nataši Gollové a Jany Dítětové, filmu rozhodně neškodí. Ve srovnání s naivitou Fanynky a Božky (hrály je právě Gollová s Dítětovou), děvčátek jako vystřižených z nějaké Slavínského komedie, na mě ještě více zapůsobila na svou dobu skutečně otevřená výpověď o milostném, pracovním i tom bujarém nočním životě. (06.08.2006)

Vynikající a dost málo známý film o osudech pěti mladých prodavaček z obchodního domu. Adina Mandlová píše ve své knize, že v době natáčení tohoto filmu gradovaly nesváry a nakonec tragicky skončilo i její manželství s malířem Tůmou. V ateliéru, kde si Tůma vzal život, ležela její fotka, na kterou napsal "Šťastnou cestu !". (13.01.2014)

Vyborny protektoratni film, na ktery si pamatuji uz od detstvi. Verohodne vykresleni doby, ve ktere se film odehrava (1932). Uzasne herecke obsazeni, zvlast u herecek, kterym zcela jasne vevodi Adina Mandlova. Krome Gollove (snad za to muze jen jeji role) ale nezklamal nikdo. Film resi nekolik osudu hlavnich postav a zadny neni vylozene nudny, i kdyz urcity nadhled je na miste. Vavra umel tocit filmy tak, aby divaka nenudily. Na svou dobu zanrove zajimave. (16.09.2013)

Tento film je v podstatě naivní příběh několika mladých děvčat hledajících cestu životem, naivně vyprávěný, postavy vysloveně kladné a nebo zase záporné, rozhodně ale nekomplikované. Vávrův přístup ale tuto standartní limonádu okořeňuje v druhém plánu řadou podtextů a symbolů, které bystré oko zachycuje jen jaksi bokem, na pozadí. A tak se divákovi vtírají do mysli podněty k zamyšlení a příběh se dostává pod kůži. Taková hloubka je u starých českých filmů málo častá a překvapí. Vávra však neriskuje a bezhlavě se nevrhá do sociálního dramatu, které by mu asi kina nenaplnilo, lehce pluje příběhem, tento postup a hvězdné obsazení filmu mu zajistí úspěch. Ano mohl jít ještě dál, ale tehdy? Těžko. Na to si v jeho filmografii budeme muset ještě pár let počkat....a bude to stát za to. 90% (19.04.2011)

Sice je Vávrova Šťastná cesta výkřikem moderny pozdního Protektorátu, ale ejhle, děj zpracovává dopady krize a datuje příběh do roku 1932. Takže si lehce odkašlávám a v druhém plánu si můžu poměrně pravidelně užívat herecké koncerty Mandlové, Štěpničkové a Vítové, Korbeláře, Kohouta, Hradiláka a Kreuzmanna. Se Šťastnou cestou jsem si prožila mnohá okouzlení, nejprve jsem film viděla na Festivalu Nataši Gollové (ačkoli právě ona tady vytváří jednu z nejšílenějších kreací své kariéry), pak jsem si ještě za pět minut dvanáct pořizovala VHS, po dlouhých letech přišlo i DVD a další kino projekce, které ale například v rámci cyklu To je Lucernafilm! v dubnu 2013 nestáli ani za řeč. Poněkud lepší projekce proběhla v rámci akci akce Sto let kina Lucerna v roce 2009. Je půvabné, jak kolorit kolem NFA buduje stejnou antidramaturgii jako stejným koloritem opovrhované televizní strategie - čili stejně jde tam i tam opět jen o trojhvězdí nesmrtelných. (15.02.2009)