Loučení

Tento film natočený v ateistickém Sovětském svazu je duchovnější než kterýkoliv hollywoodský biblický velkofilm. Je to obraz jednoho ze soudných dnů, což odkazuje na křesťanství, ale dotýká se tradice předkřesťanské, kdy posvěcená byla celá příroda. Darja, hlavní postava příběhu, by mohla být starozákonní prorokyní, křesťanskou světicí i pohanskou kněžkou, jak ukazuje její modlitba v lese. Nádherě nasnímané obrazy, nesmírně působivá hudba. У кого нет памяти, у того нет жизни. (01.05.2017)

(SSR) U adaptace LOUČENÍ S MAŤOROU Valentina Rasputina je pro člověka obeznámeného s pozadím vzniku problém s tím, koho vnímat jako autora díla, protože po přečtení obsahu se látka jeví vzhledem k tématu střetu vesnice a města jako ideální pro Vasilije Šukšina, ale přitom po kvůli autonehodě předčasně zesnulé Larise Šepiťkové převzal rozpracovaný projekt její manžel Elem Klimov. Čtenáři mají za to, že kniha pojednávala o nahrazení starých pořádků těmi novými, zatímco z dochovaných zdrojů vychází, že Šepiťková ji chtěla pro film reinterpretovat a naopak akcentovat hodnoty spojené s minulostí, ale Elem Klimov se zaměřil na vypjatější momenty. Předlohu neznám, ale zato si nemyslím, že by byl rukopis Klimova a Šepiťkové natolik odlišný, aby to vytrhávalo při sledování. Pokud vezmeme v potaz jejich kanonické snímky (u Klimova AGÓNIE - KONEC RASPUTINA a JDI A DÍVEJ SE, u Šepiťkové KŘÍDLA a VZESTUP), tak nalezneme řadu společných znaků. Pokaždé se jedná o pečlivou drobnokresbu jedince či omezené skupiny lidí, který/která se nachází v historické epoše, jež doléhá na jeho/jejich psychiku, což je formálně vyjádřeno značně subjektivizujícími prostředky, kdy je výsledná podoba filmu kritická vůči převládající stranické ideologii. (Tradici nelze zničit jejím násilným přemístěním, vulgarizací v podobě popové pseudokultury a nahrazením duchovních hodnot výdobytky moderní civilizace.) Zde tomu není jinak, a navíc mám za to, že expresivita připisovaná Klimovi dává vyniknout spirituální rovině připisované Šepiťkové (nelze ovšem pominout, že oceňovaný válečný Klimův epopej se taky vyznačoval spirituálními kvalitami, kdy je patrná inspirace Tarkovským a jeho vztahem k přírodě). (29.01.2011)

Je to zas jako u Ty a já - film je tak dokonalý, až se mění v kýč. A je to zas jako u Jdi a dívej se: pro efektní záběr neváhá Klimov ničit živou bytost. Kýč je to zejména propagandou a polaritou duchovna - je to podobné Tarkovského emigrantským filmům, jeho patosu - ovšem: Rusové! Zajímalo by mě, jak by některé ženské scény pojala Šepiťko. Neskutečný Šnitke v muzice.. (09.09.2020)

Kontinuita je záležitostí místa nikoli času. Sepjetí s půdou je relevantnější než osobní prožitky v čase. Darjina modlitba k Matce zemi je samozřejmě působivá, vždyť z ní pocházíme a znovu se do ní vracíme, ale není to úplně tak... Komisař nás poučuje, že máme oči vpředu, abychom se dívali do budoucnosti, ale to, co vidíme, je pouze minulost, v přítomnosti není budoucnost obsažena... Dialektika času a místa "musíme být tehdy a tehdy, tam a tam" (hollywoodské pojetí), "jsme tu a čas plyne" (ruské pojetí - Mosfilm)... Pohanství se potápí s ostrovem Maťorou, nic už se z něj nepodaří plně obnovit - tance, hudby, rituály spojené s úrodou a plozením, v nichž ego hoří jako domy na Maťoře... Pekelná rota v igelitových pláštěnkách zápasí se stromem, symbolem pohanské mystické zkušenosti; nižší ďáblové vysmívající se lidskému pachtění... Rituální očista domu ustavující stabilitu a kontinuitu věcí, zatímco ďáblící už konají své destrukční ohnivé dílo... Mlha vpředu a mlha vzadu, až loď narazí do vejce a prorazí jeho křehkou skořápku, vznikne něco nového, nový svět. Starý končí, tohle je jeho "poslednij srok"... (27.09.2017)

Jestliže knižní předloha Valentina Rasputina je laděno do stylu socialistického realismu, Elemu Klimovovi se podařilo novelu přetavit do filmu, jenž se evidentně staví kriticky k sovětské moci, která ve jménu "vyšších cílů" ničí jedinečnou komunitu sedláků na ostrově a zároveň vesnici Maťoře, násilně je mění na dělníky a stěhuje je do panelákových sídlišť. Nádherně to vystihuje tragikomická scéna, kdy obyvatelé vesnice před panelákem dojí krávu. K mimořádné sugestivitě dílá příspívá jemný tmavězelený filtr a podmanivě depresivní hudba Vjačeslava Artyomova a Alfreda Shnitkeho. Velice silný film s mnoha emotivně vypjatými situacemi. (01.08.2006)