Růžoví plameňáci

Snůška nechutností musí mít čím obhájit své právo na existenci, to tahle uslintanost nemá ani náhodou, ať se tak tváří sebevíc (třeba i jako sofistikovaná parodie života hippies, i když na drogy tam tuším dojde právě jednou). Scénářem, kamerou, střihem a především hereckými výkony tenhle film připomíná lepší porno pro zvrhlíky a tak skorem nejzajímavější jsou opravdu ty nejnechutnější scény (garantuji vám, že něco podobnýho jste v normálním filmu opravdu neviděli a neuvidíte). Kupodivu, v rozporu se všemi fyzikálními zákony máte poměrně často při sledování jakýsi vzdálený pocit odlesku humoru a za něj a třeba za nápad mluvícím řitním otvorem tedy nakonec dám dvě hvězdičky. Ale dobrý svědomí z toho nemám. (29.03.2008)

Film, na který by se hodilo jakékoliv hodnocení. Velice bizarní snímek, na který jen tak nezapomenete ať v dobrém či špatném slova smyslu. Undergroundový režisér John Waters přivádí na filmové plátno snad nejvíce absurdní a zajímavou postavu zároveň - transvestitu Divine. Už děj filmu vám naznačí o co se bude jednat - dvě rodiny se předhánějí, která z nic je více hnusná. Snímek je takovou sérií nejdivnějších, nejšílenějších a nesmyslných scén, co se snad dají vidět v celé kinematografii. Film je nízkorozpočtový, což je znát na jeho technické stránce. Roztřesená kamera, náhodné zoomování či oddalování od scény apod. Waters spojuje humor s hnusem a s vulgaritou. Najdete v něm skoro vše, exhibicionismu, otevřené sexuální scény, sexuální úchylky, kastraci, vraždy a mnoho mnoho dalšího. Růžoví plameňáci se ihned stali kultovní záležitostí a vrcholným dílem Johna Waterse. (18.12.2012)

Zda je to opravdu lepší než Šepoty a výkřiky, jak tvrdil divák v jednom z rozhovorů na konci filmu, posoudit nedokážu, ale zato můžu říct, že u sledování obou těchto svébytných „uměleckých“ děl jsem trpěl podobně. Poměr scén, které si chci pamatovat (vtipné hlášky typu: „Zdá se, že existují dva typy lidí...“), a těch, které si pamatovat nechci, je dost nevyrovnaný. Nic proti přehlídce oplzlostí, ono po pár minutách začne veškeré dění v kontextu snímku působit normálně, ale bohužel mi to celé nepřišlo vůbec tak zábavné, jak jsem si myslel, že bude. Zápletka je opravdu nicotná a některé scény jsou zkrátka absolutně bezobsažné a příliš dlouhé na to, aby bavily. S ranou tvorbou Johna Waterse se asi příliš přátelit nebudu. (01.11.2018)

„Obrazová demonstrace špatného vkusu.“ I tak lze na skandální Růžové plameňáky režiséra Johna Waterse jednou větou nahlížet. Film byl natočen se skutečnými lidmi, kteří na plátně předvádějí skutečné věci. Přesně v tom tkví přitažlivost Růžových plameňáků pro ty, kteří je považují za přitažlivé. Skoro jakoby tahle vlastnost zajišťovala filmu jistý druh vykoupení. Pokud by byly všechny ty nechutnosti pouze simulované, šlo by tím spíše o zvrácenou dekadenci. Avšak tím, že jde o reálné lidi a nikoliv herce, získává film zvláštní nádech ujetého dokumentu. Člověk v sobě úplně cítí nutkavé pokušení film chválit (byť neochotně), jen proto, aby okolí dokázal jak moc má silný žaludek. Já tomuto pokušení klidně odolám, což ovšem neznamená, že bych Růžovým plameňákům nepřál jejich zasloužené místo ve světě kinematografie. Máme tu soupeření dvou klanů o titul „Nejzvrhlejších lidí na světě“. Na jedné straně šílený transvestita Barbs, jeho duševně chorá matka v dětské postýlce, její syn, co do sexu s ženami zapojuje i drůbež a matčin milenec, který synka rád pozoruje při sexu s ženami a slepicemi. Na druhé straně stojí manželé Marbleovi, kteří unášejí mladé hippies dívky, ty pak spoutají v temné kobce a jejich věrný komorník je následně oplodní. Proč? Aby manželé mohly narozené děti prodávat lesbickým párům a získanými penězi podporovat pornoprůmysl a distribuci heroinu. Všechny detaily nám film samozřejmě ukazuje a ano, když jedna postava začne pojídat psí lejno, můžeme si být jisti, že jde o lejno skutečné. Růžový plameňáci útočí na tu část naší psychiky, v níž se stále skrývá duše praštěného teenagera, který se v pondělí ráno ve škole musí pochlubit svým kamarádům, co že to o víkendu zase viděl za zvrácenost. Film se nedá hodnotit běžnými měřítky kvality. Jediné, co můžete udělat je vzít film jako holý „fakt“ a s tímto „faktem“ naložit po svém. (19.03.2023)

Výcvik k nevkusu. Nejoplzlejší film všech dob. Estetika hnusu. Mýtus vytvořený kolem Watersových Plameňáků stojí opravdu za to. Verze s navazujícím režisérským komentářem navíc dodá některé „neocenitelné“ Watersovy postřehy k jednotlivým scénám. S potěšením lze sledovat, že pan režisér si o nic nezadá s oplzlostí svých filmových (ne)fiktivních postav. Korunu tomu potom nasadí závěrečné reakce diváků („Rozhodně lepší než ty Šepoty a výkřiky!“) Samotný obsah filmu ať si každý radši přebere sám. (10.01.2010)