Růžoví plameňáci

„Obrazová demonstrace špatného vkusu.“ I tak lze na skandální Růžové plameňáky režiséra Johna Waterse jednou větou nahlížet. Film byl natočen se skutečnými lidmi, kteří na plátně předvádějí skutečné věci. Přesně v tom tkví přitažlivost Růžových plameňáků pro ty, kteří je považují za přitažlivé. Skoro jakoby tahle vlastnost zajišťovala filmu jistý druh vykoupení. Pokud by byly všechny ty nechutnosti pouze simulované, šlo by tím spíše o zvrácenou dekadenci. Avšak tím, že jde o reálné lidi a nikoliv herce, získává film zvláštní nádech ujetého dokumentu. Člověk v sobě úplně cítí nutkavé pokušení film chválit (byť neochotně), jen proto, aby okolí dokázal jak moc má silný žaludek. Já tomuto pokušení klidně odolám, což ovšem neznamená, že bych Růžovým plameňákům nepřál jejich zasloužené místo ve světě kinematografie. Máme tu soupeření dvou klanů o titul „Nejzvrhlejších lidí na světě“. Na jedné straně šílený transvestita Barbs, jeho duševně chorá matka v dětské postýlce, její syn, co do sexu s ženami zapojuje i drůbež a matčin milenec, který synka rád pozoruje při sexu s ženami a slepicemi. Na druhé straně stojí manželé Marbleovi, kteří unášejí mladé hippies dívky, ty pak spoutají v temné kobce a jejich věrný komorník je následně oplodní. Proč? Aby manželé mohly narozené děti prodávat lesbickým párům a získanými penězi podporovat pornoprůmysl a distribuci heroinu. Všechny detaily nám film samozřejmě ukazuje a ano, když jedna postava začne pojídat psí lejno, můžeme si být jisti, že jde o lejno skutečné. Růžový plameňáci útočí na tu část naší psychiky, v níž se stále skrývá duše praštěného teenagera, který se v pondělí ráno ve škole musí pochlubit svým kamarádům, co že to o víkendu zase viděl za zvrácenost. Film se nedá hodnotit běžnými měřítky kvality. Jediné, co můžete udělat je vzít film jako holý „fakt“ a s tímto „faktem“ naložit po svém. (19.03.2023)

Viděl jsem to v Aeru v rámci Týdne otrlého diváka a byl to masakr. Něco tak úchylnýho jsem v životě neviděl. Zápletka byl souboj dvou rodin o to, která je nechutnější. Sám si doteď nejsem jistej. Každopádně, pokud jste někdy chtěli vidět ve filmu tlustýho tranďáka (ten na plakátu), exhibicionistu, co si k péru přivazuje klobásu, sex se slepicema, bábu, která se živí výhradně vejci ("Oh, hello, Mr. Eggman!") a v závěru i konzumaci psího hovna, neměl by vám tenhle počin uniknout. Asi největší úchylárna, jakou jsem kdy viděl. (12.10.2007)

John Waters' Pink Flamingos, an excercise in bad taste! Jedinečný film. Tlustý, nevkusně vyparáděný stvoření jménem Divine se svojí rodinkou mají mozek plný nechutností a prasáren, až si Divine vyslouží titul místních novin - 'nejhnusnější žijící osoba'. To ale zprudí jiné lokální hnusáky, manžele Connie a Raymonda Marblovi. Ty si něco takového rozhodně nenechají líbit a tím že jí pošlou hovno k narozeninám, vyhlásí Divine regulerní válku. To ale fakt nedomysleli... John Waters vytvořil nadčasově hnusnou komedii, s kupou nechutných scén a charakterů. Tak schválně, kdy jste naposled ve filmu viděli jak matka kouří synovi ptáka, nebo jak někdo znásilňuje holku a přitom na ní šuká kuřata? Chce to prostě velký nadhled a budete si připadat jako v ráji:D (08.01.2008)

"Hello, moviegoers. This is Mr. Jag speaking to you for Dreamland Studios. This beautiful mobile home you see before you is the current hideout of the notorious beauty Divine, the filthiest person alive. Because of this cover story in one of your sleazier national tabloids she has been forced to go underground disguising her appearance and adopting the alias of Babs Johnson. With her live her trusted traveling companion Cotton, her delinquent son Crackers and her mentally ill mother Miss Edie. Let's take a peek inside." [==] Ten film je špatný snad ve všech směrech, vysloveně amatérsky natočený, přesto nebo právě proto to lze považovat za jeho hlavní devizu. Příběh sám je ve své podstatě nesmírně prostý a konvenční, soupeření mezi dvěma nechutnými rodinnými klany je možné přirovnat k běžným sousedským sporům, jen s rozdílem vzájemného vyobrazení - zvrhlé komično, explicitnost násilností, nechutností, perverzností, sadismu a masochismu prostupuje celým filmem, určitý odklon představují paradokumentaristické vložky obohacené "vkusným" hudebním doprovodem. Sebeparodizující scény, které se občas jakoby mimoděk objeví, jsou natočeny s lehkostí hodnou talentu Johna Waterse, např. narozeninová oslava zvrhnuvší se v kanibalistický večírek odkazuje na levné céčkové horory, kterých v té době vznikalo přehršle. Suma sumárum mé první seznámení s tvorbou Johna Waterse a jeho úchylným týmem stálých spolupracovníků nedopadlo vůbec špatně. [==] "The filthiest people alive? Well, you think you know somebody filthier? Watch as Divine proves that not only is she the filthiest person in the world, she is also the filthiest actress in the world. What you are about to see is a real thing." (24.11.2007)

100% tvorčia voľnosť je tu viditeľná ako málokde inde, takisto ako radosť z točenia úchylného filmu podľa scenára napísaného pod vplyvom marihuany. Waters dokonca prizná, že v jednej scéne ani on sám nevie o čom je. Nespočet zvrátených a úchylných momentov, podaných ale veľmi simpaticky a úprimne, nie vykalkulovane a nasilu ako napríklad v Human Centipede, robia z toho filmu veľmi podarenú podívanú. Taktiež dlhé, stupídne dialógy a monológy, kde namiesto strihu je použitý len zoom na postavy, majú tiež svoje čaro. Jednoducho treba vidieť, ale ako film v kruhu rodinnom na sobotný večer, to neodporúčam. Nemuselo by to dobre dopadnúť:) (16.07.2011)