Společnost mrtvých básníků

Velice citlivý a hluboce lidský film, který, nejen že zobrazuje bez příkras zatuchlý puritánský školní systém Ameriky 50. let, ale zároveň nakopává prdel konvencím, konzervatismu a starosvětskému učitelskému a rodičovskému despotismu. Vrcholí lidskou slabostí a ústí v nádherný dojemný závěr, malému (ovšem nikoli bezvýznamnému) chlapeckému hrdinství. Peter Weir natočil na první pohled obyčejný film. Ovšem pod jeho slupkou se schovává něco mnohem většího. 95%. (05.02.2008)

Už před zhlédnutím mě zaujalo téma, samotný film pak ještě víc. Stejně jako žáci jsem se nedočkavě těšil na každou další hodinu s novým učitelem a jeho výuka mě moc bavila. Užíval jsem si též tu atmosféru objevování neznámého a zároveň několik magických momentek. Líbila se mi režisérova práce s divákovými emocemi a musím také ocenit casting. Hlavně Robin Williams byl ve své roli skvělý, ale ani představitelé studentů nijak nezaostávali, nejvíc z nich mě zaujal Robert Sean Leonard. Kupříkladu z jeho pohledu chvíli před…mě hodně mrazilo a v ten moment jsem cítil maximální naladění se na postavu. Jistě, našlo by se pár slabších scén či detailů, mám na mysli zejména pasáž „zjištění stavu“ (s nehodícím se zpomalováním) a také klišoidně zvolený typ zrádce, ale nešlo o nic, co by mě vyloženě naštvalo/zklamalo. A naopak samotnou kapitolou by mohl být excelentní konec. Ano, můžete ho mít za naivní, ale…dobrovolně se přiznávám, že mě osobně dokonale dojal a považuju ho za parádní tečku. Celkově to vidím na slabších 5*. (13.07.2016)

Chlapecká akademie je místo plné chytrých lidí, vířících se vědomostí a také disciplíny. Podzimní, čisté a nezkažené prostředí se zdá takřka idylické, jenže vše k sobě potřebuje protipól, jinak bude narušena harmonie. Brzy se ukáže, že právě přemnoho disciplíny plodí roboty, s čímž se lidská nátura jen tak nespokojí a bohužel oběti se najdou zrovna mezi těmi, kdo si to nejméně zaslouží... Moc pěkný, kultivovaný a morální film. 8/10 (27.09.2014)

Bezpochyby jde o velice dobrý film, skvěle natočený, s výborným scénářem a zajímavým podtextem, ale něco mi tam malilinko vadilo nebo chybělo... Těžko přesně pojmenovat co, ale neměl jsem z toho ten pětihvězdičkový dojem jako mnoho lidí tady. Několikrát tu byla zmíněna "nenápadnost" Weirových filmů, ale tenhle kus mi přišel nenápadný až příliš. Místy mi Společnost mrtvých básníků připomněla (vzdáleně) Andersonův film Kdyby.., děj se odehrával ve stejném prostředí a společná byla i touha hlavních hrdinů po svobodném myšlení, vyjádření a nepodléhání ztuhlosti školních řádů (Carpe diem...). Nicméně Společnost mrtvých básníků je přece jen o něčem jiném. Kdyby.. je alegorie, kdežto Weirův film jde do všeho zpříma a bez oklik, má jasnou zápletku, tragické výústění i působivé finále. Moc se mi líbila scéna, kdy student četl úvod do poezie od jednoho ctihodného autora, jenž požitek z poezie měřil takřka matematicky, a především komentář k němu pronesený učitelem Keatigem:"Exkrement... To si myslím o panu J.Evans Pritchardovi, PhD...Neklademe tady nějaké potrubí. Tohle je poezie!! Není to žádná písničková soutěž: 'Mně se líbí Byron - dám mu 42, ale špatně se na něj tancuje...' " Robin Williams v roli Johna Keatinga byl dobrý, ještě víc se mi líbil student, kterého hrál Ethan Hawke. Ve filmu mi ale chyběla nějaká výraznější a poutavější atmosféra. Pěkné 4 hvězdičky. (11.07.2006)

Srdcová záležitost, takové jemné lyrické čarování s emocemi. Ten příběh o tíze zodpovědnosti a vymanění se z vůle rodičů určitě není povrchově nijak strhující, vždyť se spousta náznaků neděje okázale na očích, ale tak nějak ve druhém plánu. Zvrhlost anglické nápodoby akademismu Weir nádherně demonstruje na strašlivé pozitivistické předmluvě čítanky poezie, která činí estetiku měřitelnou a symbolizuje svět prestižní soukromé střední školy. A do tohoto prostředí vchází člověk s básnickým příjmením Keating, který vede studenty k vlastnímu čtení, k neměřitelnému prožitku ze slova i z vlastních činů. Je zvláštní, že odpověď, zda jsou sedmnáctiletí chlapci připraveni na samostatné myšlení vlastně díky tragédii v závěru zůstává otevřená, ale divák i tvůrci se jednoznačně staví na stranu svobodomyslnosti – a tedy Johna Keatinga. Ale právě trhlina, která se otevírá mezi bezstarostným CARPE DIEM a jeho následky, pro mě osobně vytvořila nejsilnější dramatickou linku filmu. Linku, která narozdíl od mnoha dalších nemá jasné ano, nebo jasné ne. Což je vlastnost, pro kterou mám rád básně. Peter Weir pojal film vizuálně skutečně štědře, lyrické celky přírody jsou nádherné, fantastické je i vizuální ztvárnění Snu noci svatojánské. Vůbec zvolený vypravěč funguje dokonale, vtahuje do děje, s malými výjimkami nenudí a neklouže po povrchu vztahů. Williams je tradičně skvělý a stejně tak mladí mrtví básníci. Ačkoli Weir ukazuje jen to, co věděli dekadenti a celé básnické generace před nimi – že vysávat život do morku kostí někdy znamená se tou kostí zadusit – přesto je jeho Společnost vizuální básní, která ke mně hovoří čistou a jasnou stavbou. (02.01.2008)