Společnost mrtvých básníků

Srdcová záležitost, takové jemné lyrické čarování s emocemi. Ten příběh o tíze zodpovědnosti a vymanění se z vůle rodičů určitě není povrchově nijak strhující, vždyť se spousta náznaků neděje okázale na očích, ale tak nějak ve druhém plánu. Zvrhlost anglické nápodoby akademismu Weir nádherně demonstruje na strašlivé pozitivistické předmluvě čítanky poezie, která činí estetiku měřitelnou a symbolizuje svět prestižní soukromé střední školy. A do tohoto prostředí vchází člověk s básnickým příjmením Keating, který vede studenty k vlastnímu čtení, k neměřitelnému prožitku ze slova i z vlastních činů. Je zvláštní, že odpověď, zda jsou sedmnáctiletí chlapci připraveni na samostatné myšlení vlastně díky tragédii v závěru zůstává otevřená, ale divák i tvůrci se jednoznačně staví na stranu svobodomyslnosti – a tedy Johna Keatinga. Ale právě trhlina, která se otevírá mezi bezstarostným CARPE DIEM a jeho následky, pro mě osobně vytvořila nejsilnější dramatickou linku filmu. Linku, která narozdíl od mnoha dalších nemá jasné ano, nebo jasné ne. Což je vlastnost, pro kterou mám rád básně. Peter Weir pojal film vizuálně skutečně štědře, lyrické celky přírody jsou nádherné, fantastické je i vizuální ztvárnění Snu noci svatojánské. Vůbec zvolený vypravěč funguje dokonale, vtahuje do děje, s malými výjimkami nenudí a neklouže po povrchu vztahů. Williams je tradičně skvělý a stejně tak mladí mrtví básníci. Ačkoli Weir ukazuje jen to, co věděli dekadenti a celé básnické generace před nimi – že vysávat život do morku kostí někdy znamená se tou kostí zadusit – přesto je jeho Společnost vizuální básní, která ke mně hovoří čistou a jasnou stavbou. (02.01.2008)

Dechberoucí příběh konfliktu svobodného ducha se zatuchlým konzervatismem děsícím se nezávislého myšlení, v hlavních rolích Robin Williams coby každým coulem sympatický inteligent a otevírač očí a Robert Sean Leonard jako probuzený dramatický talent zoufale křičící svou touhu do hluchých uší svého otce. Výtečně gradovaný snímek Petera Weira, s nádhernými "krajinkovými" záběry a formou vůbec, stejně jako s mocí pohnout diváka až k slzám. Nejen díky skvělé poezii povznášející snímek, jeden z těch, pro které stojí za to žít. 100% (26.04.2008)

Oscar za scénář chápu. Především postavy byly opravdu skvěle napsané a ze strany herců znamenitě zahrané. Především Robin Williams mne přesvědčil, že když mu sedne role, dokáže zázraky. Tempo bylo ovšem celkem nevyrovnané. Místy ideální, v některých scénách až strhující, místy nehorázně nudné a člověk si přál, aby se zase něco začalo dít. (17.07.2005)

Netušil jsem, že by mne mohl ještě nějaký film zaujmout natolik, že bych ho ihned po zhlédnutí začal shánět na domácím nosiči. Ale Společnost mrtvých básníků je přesně ten film, který mne uhranul. Musím se přiznat, že jsem o něm dosud (do 1. ledna 2008) vůbec nevěděl a šel nějak mimo mne. Prostě jsem vůbec nezaregistroval, že nějaký takový film existuje. Ale když jsem ho zahlédl v TV programu, tak mi má zvědavost nedala. A nebyl jsem zklamán. Naopak. Byl jsem absolutně nadšený tak, jako už dlouho ne! Tohle je bravurní film, jeden z těch nejlepších, které jsem kdy viděl. Nejen, že je zde k vidění grandiózní herecký výkon Robina Williamse, ale navíc zde excelují i všichni herci hrající studenty. Tohle je prostě jeden úžasný zážitek, jedna dlouhá jízda, která člověku zůstane natrvalo v paměti. Opravdu se jedná o jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl, a proto dávám pět hvězdiček. Absolutně vydařený film, který zasluhuje jen samé superlativy. Tak já vidím toto dílko Petera Weira... (03.01.2008)

Chlapecká akademie je místo plné chytrých lidí, vířících se vědomostí a také disciplíny. Podzimní, čisté a nezkažené prostředí se zdá takřka idylické, jenže vše k sobě potřebuje protipól, jinak bude narušena harmonie. Brzy se ukáže, že právě přemnoho disciplíny plodí roboty, s čímž se lidská nátura jen tak nespokojí a bohužel oběti se najdou zrovna mezi těmi, kdo si to nejméně zaslouží... Moc pěkný, kultivovaný a morální film. 8/10 (27.09.2014)