Společnost mrtvých básníků

Nemusíme být ani básníky, aby nás tenhle úžasný snímek naprosto pohltil a svým poetickým vyprávěním uvrhl do blažené nostalgie. Peter Weir, a za tím si stojím, je jedním z nejlepších žijících režisérů, který když už natočí nějaký film, tak se s velkou jistotou zařadí mezi absolutní špičku v daném žánru. Společnost mrtvých básníků je hodně nenápadný příběh, ovšem s tak vybroušeným zpracováním, vynikajícími herci(Williams!!) a silně emotivním a nádherným zakončením, při němž mi plesalo srdce radostí snad stejně, jako poctěnému učiteli Keatingovi. Přesně takhle vznikají velké filmy, a scénář přitom ani nemusí být napsán ve verších.. 95% (07.12.2012)

Srdcová záležitost, takové jemné lyrické čarování s emocemi. Ten příběh o tíze zodpovědnosti a vymanění se z vůle rodičů určitě není povrchově nijak strhující, vždyť se spousta náznaků neděje okázale na očích, ale tak nějak ve druhém plánu. Zvrhlost anglické nápodoby akademismu Weir nádherně demonstruje na strašlivé pozitivistické předmluvě čítanky poezie, která činí estetiku měřitelnou a symbolizuje svět prestižní soukromé střední školy. A do tohoto prostředí vchází člověk s básnickým příjmením Keating, který vede studenty k vlastnímu čtení, k neměřitelnému prožitku ze slova i z vlastních činů. Je zvláštní, že odpověď, zda jsou sedmnáctiletí chlapci připraveni na samostatné myšlení vlastně díky tragédii v závěru zůstává otevřená, ale divák i tvůrci se jednoznačně staví na stranu svobodomyslnosti – a tedy Johna Keatinga. Ale právě trhlina, která se otevírá mezi bezstarostným CARPE DIEM a jeho následky, pro mě osobně vytvořila nejsilnější dramatickou linku filmu. Linku, která narozdíl od mnoha dalších nemá jasné ano, nebo jasné ne. Což je vlastnost, pro kterou mám rád básně. Peter Weir pojal film vizuálně skutečně štědře, lyrické celky přírody jsou nádherné, fantastické je i vizuální ztvárnění Snu noci svatojánské. Vůbec zvolený vypravěč funguje dokonale, vtahuje do děje, s malými výjimkami nenudí a neklouže po povrchu vztahů. Williams je tradičně skvělý a stejně tak mladí mrtví básníci. Ačkoli Weir ukazuje jen to, co věděli dekadenti a celé básnické generace před nimi – že vysávat život do morku kostí někdy znamená se tou kostí zadusit – přesto je jeho Společnost vizuální básní, která ke mně hovoří čistou a jasnou stavbou. (02.01.2008)

Tradice, čest, kázeň, dokonalost ... může být pro nevybouřené sedmnáctileté kluky vůbec něco odtažitějšího, než jsou hlavní hesla prestižní soukromé střední školy, kterou navštěvují? A může pro ně být vůbec něco těžšího, než splnit vysoká očekávání svých otců, kteří ve svých synech vidí možnost naplnit svůj vlastní ideál dokonalosti, na který oni osobně ve velké většině dosáhnout nedokázali? Je jasné, že pod takovým tlakem, a ve snaze nezklamat, se mladí žáci v podstatě stávají loutkami v rukou svých vlastních učitelů. Proto příjezd nového učitele angličtiny, který ve svých studentech začne pěstovat schopnost samostatně přemýšlet a žít svůj život na plno, zapůsobí na žáky jako svěží vítr, a některé z nich ovlivní setkání s ním na celý jejich život. P.Weir mě osobně ještě nezklamal. Jde totiž o režiséra, který přesně ví co chce, a také to dokáže říct. Spokojený jsem i s R.Williamsem, pro kterého je ztvárnění postavy charizmatického profesora rolí z rodu těch životních. Přiznám se, že ho mám mnohem radši jako dramatického herce, než jako výborného komika. (21.10.2004)

Velice citlivý a hluboce lidský film, který, nejen že zobrazuje bez příkras zatuchlý puritánský školní systém Ameriky 50. let, ale zároveň nakopává prdel konvencím, konzervatismu a starosvětskému učitelskému a rodičovskému despotismu. Vrcholí lidskou slabostí a ústí v nádherný dojemný závěr, malému (ovšem nikoli bezvýznamnému) chlapeckému hrdinství. Peter Weir natočil na první pohled obyčejný film. Ovšem pod jeho slupkou se schovává něco mnohem většího. 95%. (05.02.2008)

Nemůžu za to, ale nevěřím, že se můžou na světě dít takové věci... chtěl bych vidět sedumnástiletého kluka, který by se choval tak jako ti v tom filmu... "naivita" prostupující celý film mi strašně vadila... a ta poslední scéna mě fakt dostala... klasicé hollywoodské postupy, určitě to dostalo kotel oscarů... Něco jako Pravidla moštárny : špatně zpracovaný dobrý nápad. (13.04.2005)