Beze strachu

Weirova verze pohádky o Nebojsovi aneb architekt Max Klein osvícen světlem na konci tunelu.. Prodělané trauma a následný náhled na svět jinou optikou je bezesporu atraktivní, hloubavé téma - bohužel, jako v tomto případě, někdy až moc. Až na pár opravdu sugestivních scén (na střeše výškové budovy, flashbacky z letadla, či crash test s U2), se totiž děj směrem k "jahodovému prozření" neposunuje zrovna dvakrát svižným tempem, nicméně jako režisérský záměr (dá se říct i rukopis) to plně respektuji. Přišlo mi, že Jeff Bridges do své role vnesl tu nejlepší esenci ze Starmana a budoucího flegmatického playera bowlingu s potřísněným tepichem.. (10.11.2011)

Mám rád, když režiséři mají svůj autorský rukopis, má ho nejen Ingmar Bergman, ale ovšem i Peter Weir. Přitom není dobré považovat jejich filmy za pouhé variace jednoho tématu. Přitom záleží hlavně na divákovi, které "podání" mu sedne více a které méně... Z jiné strany: jako kluk jsem po železném žebříku (nejspíš už tam není) vylezl na polorozbořenou věž lipnického hradu s tím, že se na horní plošině (2 x 2 m?) postavím. Zmožený strachem jsem vylezl nahoru, ale postavit se jsem už nedokázal... Peter Weir se snaží zobrazoval přechodové vztahy bytí a nebytí, života a smrti. Přitom předem není známo, kam tato situace směřuje, do čeho se vyvine. Jaké to jsou okovy, které nás poutají k životu. (24.04.2018)

S Weirom je to ako na striedačke. Má priemerné filmy, no má i zopár výborných filmov. Bez strachu by som určite priradil k tým lepším. Ide o peknú psychologickú sondu do duše človeka, ktorý prežil ťažkú, hraničnú situáciu a ktorý sa teraz snaží so všetkým vyrovnať. No žiaľ, tá cesta za vykúpením môže byť ešte bolestnejšia ako samotná katastrofa. V tomto kontexte sa mi páčila myšlienka, keď dali dohromady tých dvoch - jedného, čo sa bál všetkého a druhého, čo sa nebál ničoho. Presne v duchu hesla - krajná situácia si vyžaduje krajné riešenia. Oba extrémy si tak mohli pomôcť, a nakoniec si aj pomohli, i keď nie tak ako všetci čakali. Koniec snímku už ale skĺzol do lacného sentimentálneho klišé a pátosu, čo celkový výborný dojem trocha naštrbilo. Celkovo však spokojnosť. 70/100 (21.12.2016)

Psychologické drama muže, který ztratil nejen strach ze smrti, ale také záchrannou brzdu pudu sebezáchovy. Max je architekt a podaří se mu přežít leteckou katastrofu při které pomohl zachránit několik dalších cestujících. Všichni jsou na něho pyšní a mají ho za velkého hrdinu, ale na jeho osobní život to bude mít velmi neblahý dopad. Přestal totiž mít strach ze smrti a pud sebezáchovy vzal za své a tak začíná podnikat věci, které by nikdy předtím neudělal, rodina a jeho přátelé pro něj přestávají existovat a jeho manželství se ocitá v krizi. Do jeho života vstupuje posléze psycholog od letecké společnosti jehož prostřednictvím se seznámí s ženou, která sice havárii rovněž přežila, ale o život při ní přišel její malý syn a ona je touto tragédií velmi psychicky poznamenána Setkání těchto dvou lidí je osudové. Nepochopil jsem tak nějak záměr režiséra Petera Weira a dost dobře nevím co chtěl natočit. Ve filmu jsou náznaky několika žánrů najednou, ale ani jeden není dost dobře dotažen. Po zajímavě nastoleném úvodu je film jen jakousi hloubavou křečí, které chybí životnost a především zajímavý rozměr. Jeff Bridges nehraje nijak strhujícím způsobem a nudný rytmus filmu na dobrém zážitku taky nepřidal. Sice je to film pro náročného diváka, ale to bych moc rád věděl co si ten z něj odnesl, když já se u něj soustavně nudil. Mě film totiž vůbec neoslovil ačkoliv daný námět pro mě před shlédnutím představoval zajímavý potenciál. Je sice pěkné, že hlavní hrdina byl beze strachu, ale já byl bez diváckého prožitku, a to už tak pěkné není. Mé hodnocení: 20% (28.03.2013)

Hutné psychologické drama se pustilo do hloubkové psychologické analýzy posttraumatického stresu (samozřejmě včetně polemiky s Bohem a nutkání vlastního "mesiášství"), vzhledem k výborným hercům a Weirově režii však i přes zadumané tempo celkem uteklo. Bohužel vyrovnání v závěrečné půlhodině mě příliš nezasáhlo, naopak od podbarvení silného katarzního okamžiku odrhovačkou od U2 jsem jej vnímal už jako liturgickou estrádu. Nerozhodně mezi 3 a 4*. (19.03.2019)