Gallipoli

Není to typický válečný film, o válce se v něm daleko více mluví, než tam skutečně je. Spíše je to drama o přátelství, které se rozvíjí na pozadí sportovního soupeření, a o pohledu Australanů na vzdálený válečný konflikt, který se jich týká i netýká. Vyobrazení předních bojových linií mi nepřišlo kdovíjak skvělé, ale popravdě nevím, kdo a v kterém filmu dokázal zachytit první světovou válku věrně a kvalitně. Rušil mě hudební motiv od Jean-Michel Jarreho, který se objeví na asi dvou nebo třech místech, nepřipadalo mi, že by se do filmu hodil. Strhující závěr, protiválečný podtón snímku a výkon Mela Gibsona ale mají svou váhu, takže čtyři hvězdy jsou na místě. (12.11.2012)

Filmy Petera Weira jsou neobvyklé, i když se to na první pohled nezdá. A jednou z nejvýraznějších ukázek je "Gallipoli". Během filmu a krátce po jeho konci jsem si říkal: "No, dobrý, konec silnej, ale nic světobornýho." Ovšem za nějaký čas to ve mně začalo rezonovat a já na to: "Sakra, ten vztah dvou kluků byl vykreslenej moc hezky, ten začátek v Austrálii byl taky O.K., přechod pouště, Egypt, Gallipoli, nečekané setkání, lovení výzbroje pod vodou, běh o život, nesmyslnost války...sakra, ten film je skvělej!!!" A tak je to s každým jeho filmem. Silné protiválečné drama z 1. světové války. 85%. (30.05.2010)

„Britské impérium pokrývá čtvrtinu zeměkoule a německé impérium se skládá z malé fabriky na klobásy v Tanganice. Myslím, že pokud jde o imperialismus, tak nás těžko někdo zprostí viny…“(kapitán Edmund Blackadder). Gallipoli. Kaňka v Churchillově CV (strategie nepodpořená taktikou aneb podcenění bojeschopnosti tureckých jednotek) a především bolestný šrám na australsko-novozélandské historii. Pod Weirovou taktovkou pak studie nespoutaného mladického idealismu, který se na frontě pod osudovou tíhou války hroutí jak domeček z karet. Autorův citlivý styl obohacený o jemný humor působí naléhavě i bez tlačení na pilu, za čímž stojí osobitá schopnost sdělit potřebné už jen pouhou konstrukcí příběhu. Kombinace Jarre, Strauss žádoucí, stejně jako vzpomínka na kvantum zbytečné zmařených životů kvůli "stezkám slávy" ambiciózních nadřízených v zázemí. Nasadit si na hlavu spodky, nacpat do nosních dírek dvě tužky a odpovídat na všechno „gugl“ se pak vlastně jeví jako docela rozumný počin.. (12.09.2012)

Peter Weir není tuctový režisér. Své filmy vždycky natočí jinak, než byste čekali, ale ne jako nějaké experimenty, celý film je znát jeho pevná ruka provádějící naprosto konkrétní vizi. Nejinak je to v tomto válečném filmu. Weir se soustředí hlavně na dva kamarády, kteří se poznají na běžeckém závodu, po kterém nastává jejich cesta do armády. Z australské pouště se přeneseme do egyptského písku, kde se vojáci cvičí pro nasazení na skalnatém poloostrově u Bosporu, od jehož obsazení si dohoda slibovala rychlé vyřazení Turecka z války a ovládnutí Středomoří. Ale opět sledujeme oyčejné vojáky s jejich iluzemi, tužbami a hlavně kamarádstvím. Teprve při vlastním nasazení se původní představy mění ve vystřízlivění, na které ovšem není dost času. Weir je velmi uměřený co se emocí týče. Pro vyvolání žádoucího efektu postavám stačí dvě tři věty a výraz ve tváři. Není to ani trochu okázalé, o to je to účinnější. A strhující konec s během o život, to zůstane v každém. Úchvatná je scéna s lovením potopené výzbroje pod vodou, když okolo prší střepiny. Mám silný dojem, že se u ní inspiroval Spielberg pro Ryana. (17.09.2006)

Ani mě nevadilo, že se film poměrně dlouhou dobu nepodívá na slibovaný poloostrov Gallipoli, protože například australská část příběhu mě bavila. Sledujeme kterak je možné si i přes rivalitu vybudovat přátelství. Bohužel příběh nás zavede například do Egypta, kde probíhá nezáživná příprava australských jednotek, kterou vojáci pojaji jako takovou dovolenou. Mel Gibson v rozhodně mnohem výraznější roli než v minulé Útočné síle Z. 65% (13.01.2020)