Piknik na Hanging Rock

Tenhle obávaný kus skály má za sebou bohatou historii. Skalní masiv přitahuje i dívky z nedalekého internátu, které se spolu s jednou učitelkou ze skal už nevrátí. Uznávaný režisér Peter Weir je nicméně ještě ve své domovině vůči divákovi tak trochu egoistický. Nechává ho v nejistotě, leccos nechává na atmosféře, která i mně imponovala, nicméně onen magicko-melancholický feeling mě do kolen nedostával. Oceňuji, že se australský film po letech i díky Weirovu vlivu oprostil od toho amerického, ale osobně příliš nevyhledávám snímky, kde se vlastně „vůbec nic neděje“. (31.07.2015)

Petera Weira mám poměrně hodně rád, ale ne jeho rané období (soudě podle Poslední vlny a Pikniku na Hanging Rock). Tahle velice rozvláčná a prázdná story z přelomu 19. a 20. století z prostředí australské pouště mi opravdu nesedla. Počínaje prostředím užvaněného kurníku a konče vytrvalou snahou o mysteriózní atmosféru (občas povedenou, abych jenom nehanil). Ne, pro mne je tohle daleko od definice zajímavého, či jakkoli podnětného filmu. (22.08.2010)

Vidět tohle v roce 1975, tak bych to asi považoval za špičku, ale dneska už to podle mě tak skvělej filmovej zážitek neni.. první polovina vypadala spíš jako romantickej film plnej hočičích dialogů, ale pak se to naštěstí už rozjelo ikdyž s hororem to nemá ani pramálo společnýho a celý to umocňuje fakt, že to je podle skutečný události.. na australskejch filmech vždycky obdivuju jejich krásnou přírodu a ani tady to nebyla vyjímka.. (05.02.2018)

Dievčatá zo školského ústavu na výlete k skalám pripomínajú skôr lesné víly, ľahkonoho sa odrážajúce od lesnej pôdy. Povievajúca beloba panenských šiat medzi stromami a rastlinami sa náhle ponorí medzi ostré špicaté skaly, nie nepodobné mega falickým útvarom, alebo akýmsi tajomne zakliatym skalným vládcom lesa. Príbeh o záhadnom zmiznutí skupinky dievčat je v druhom, cez symboly vyjadrenom, zmysle zároveň príbehom o dozrievaní a strate nevinnosti v mori naturálnej dravej živočíšnosti. Vzletné očakávania a dievčenské veštenia, či pripodobenia jednej z hrdiniek Botticelliho Venuši, sa strácajú aby sa už nikdy, nikdy neobjavili na svetle Božom v pôvodnej podobe. Film postavený na tajomnej atmosfére, pocitovom vnímaní a nádherných obrazoch patrí, spolu s Poslednou vlnou, k umelecky najhodnotnejším dielam Petra Weira. (01.08.2006)

Skutečně nevím jestli mluvíme o stéjném filmu, ale asi mám jiný vkus, protože jsem se u toho hrozně nudil, a nepobral jsem ty filozofické žvásty, které se tam pořád točí, příjde mi to jako nepovedený televizní film. A nechápu jak se tam u toho mohl někdo bát, tohle je film, který by klidně mohla pustit Tv NOVA na nedělní odpoledne. Nikdy více. (23.04.2005)