Truman Show

Snaha konvertovat komika do vážné herecké úlohy samozřejmě nemusí skončit úspěchem. Hollywoodský australan Peter Weir takovou misi ve Společnosti mrtvých básníků s Robinem Williamsem splnil a v Truman Show dostal na povel gumovou tvář Jima Carreyho. Je fakt, že výběr to byl celkem logický – Truman totiž zábavnou postavičkou je (respektive má být) a herecky náročných momentů nikterak závratné množství podstupovat nemusí. Proč? Protože Truman je show. Největší show na světě. Show jednoho člověka, jehož život je řízenou lží. „Přijímáme realitu světa tak, jak je nám prezentována“ - aneb fáze zdánlivé svobody: Svoboda je vrtkavý pojem. Za svobodu považujeme volnost jednání v rámci prostředí, které známe – co když se ale ze všeho, co známe, vyklube jedna velká iluze? Svět Trumana Burbanka iluzí je. Veškerou jeho realitu představují monstrózní kulisy studia, jehož útroby sledují tisícovky kamer a které „je po Velké čínské zdi jedinou stavbou, viditelnou z vesmíru“. Fiktivní městečko, nacházející se uvnitř, obývají fiktivní lidé (herci), osvětlují fiktivní hvězdy (soustava reflektorů) a utvářejí fiktivní události (zaranžované scénky ku potěše diváka). Jediný, kdo nic netuší, je sám Truman, alias „první člověk, kterého adoptovalo televizní studio". Neotřelou myšlenku přetavil ve scénář ambiciózní Andrew Niccol a nejen oscarová nominace dokazuje, že jde dodnes o jeho nejlepší dílo, ačkoliv nedostal šanci si ho sám zrežírovat. Studio v obavách z nezkušenosti mladého tvůrce zvolilo raději uznávaného Petera Weira a jen těžko budeme tvrdit, že šlo o chybný krok (zvláště dnes, kdy Niccol bředne u filmů, jako je Vyměřený čas či Hostitel). „Na koho to mluvíš?“ - aneb fáze pochyb: Truman je navzdory všemu strojenému kolem sebe dospělý a inteligentní člověk, takže se mu logicky začínají nepozdávat určité věci. Tu z nebe spadne záhadný reflektor, tu v rádiu mluví hlasy, které očividně sledují pohyb jeho auta. Navíc se v okolí objevují pobláznění lidé, kteří vykřikují zvláštní věci a jsou vzápětí eliminováni jinými lidmi. Zdání, že je něco v nepořádku, odstraňuje studio dobře mířenými zásahy a pomáhá mu v tom nevědomí zmatené oběti, neboť v uměle stvořeném televizním světě neexistuje náhoda a vše je organizováno tak, aby se spontánnímu jednání vyhýbal i sám Truman. Aby neopustil fiktivní přímořské městečko, je v něm uměle vyvolán strach z vody; média navíc nenápadně zdůrazňují nevýhody cestování a v televizi běží filmy oslavující maloměstský život. Truman se tak drží v bezpečí svého domova a nemá šanci zjistit, že oblaka na obzoru jsou pouze namalována. Podobných vychytávek je samozřejmě víc. I patnáct let po uvedení filmu je obdivuhodné, kolik toho dokáže Truman Show reflektovat na dnešní době, ovládané masovými médii. Ať už naše zrádné chápání svobody (můžu dělat VŠECHNO to, co mi jako VŠECHNO prezentováno je), mediální manipulaci (věřím, že to tak JE, protože to v televizi řekli), iracionální hrůzu (uměle udržovaný strach z jistého elementu) a s ní související subjektivní štěstí (dávno mě přesvědčili, že žiju na nejlepším místě na světě) schopnost obětovat pro úspěch vše (etická otázka celé show, která není zase tolik nepravděpodobná), prázdnotu životů znuděné většiny (miliony lidí po celém světě každý den sledují všední příhody jiného člověka) ale třeba i povinnosti, které plni frustrace strojově plníme a zapomínáme na svou lidskost (výborná scéna, v níž Trumanova žena navzdory situaci odříkává reklamu, což Truman nechápe, jelikož nemá tucha o všudypřítomných kamerách). O reality show, propagandě a product placementu ani nemluvě. Jako malá satisfakce slouží závěr filmu, kdy všichni diváci fandí Trumanovi v cestě za pravdou, přestože jeho případný úspěch bude znamenat nevyhnutelný konec pořadu. Jsme pokrytci, ale někde tam vzadu ctíme jistý morální kodex... „Pomozte mi někdo, jsem spontánní!“ - aneb fáze uvědomění si: A jednoho dne se to zlomí. Truman je definitivně přesvědčen, že vše kolem něj je jakási prapodivná hra, z níž chce uprchnout a správně chápe, že se musí chovat nepředvídatelně. Náhle si uvědomuje, jaký význam mělo setkání s údajně pomatenou dívkou, do níž byl zamilovaný spontánně a jejíž podobu marně hledá v útržcích z časopisů. Čím dál zběsilejší pokusy o únik - zatím ještě v rámci pravidel - však končí stále nepravděpodobnějšími náhodami a nehodami, které Trumana vracejí do útrob jeho domu (a drží ho před kamerami ziskuchtivého studia). Zlomová scéna havárie atomové elektrárny v lese má příhodný hororový nádech. Iluze se bortí. Výběr Jima Carreyho je zcela poplatný filmu - Truman musí být pohledný, zábavný a tvárný chlapík, což zvolený herec zvládá bez problémů. Obstál rovněž v klíčovém bodu odhalení, který je emocionálně zdrcující a osvobozující zároveň. V dalších rolích uvidíme Eda Harrise jako šéfa arogantního televizního studia, Lauru Linney jako Trumanovu (fiktivní) ženu, Noaha Emmericha jako Trumanova nejlepšího kamaráda a v nezanedbatelné vedlejší roli také Nataschu McElhone jako Trumanovu záhadnou femme fatale. Typově přesné, herecky skvělé, a to včetně faktu, že herci, kteří hrají herce, působí díky patřičné míře afektu skutečně jako herci, nikoliv jako skutečné postavy. Výsledek balancuje přesně tam, kde má, tedy na hraně směšnosti a neetické zvrhlosti Trumanova falešného světa. „Nikdy jsi neměl kameru v mé hlavě!“ - aneb fáze odboje: Truman pochopil, Truman převezl, Truman uprchl a televizní studio selhalo. Zmizení titulní postavy krátce před koncem působí jako utopie v jiné utopii, ale v rámci souboje Davida s Goliášem přijít muselo. Finální scéna v sobě nese obrovskou porci satisfakce i emocí, zároveň si však uchovává důstojnost a vtip. Poslední záběr filmu je pak bezmála geniální - ano, prožitek často umírá v touze po přísunu další zábavy. Strašně moc bych Truman show přál, aby se na ni za padesát let vzpomínalo stejně, jako dnes vzpomínáme třeba na Dvanáct rozhněvaných mužů či na Sedm samurajů - tedy jako na velké dílo, jež se trvale podepsalo v historii kinematografie. Nevyhne se mu pověst originálního filmu, jenž nese vtipnou, chytrou a bohužel nepříliš lichotivou výpověď o společnosti, v níž žijeme (tedy pověst, kterou už stejně dávno má). Vůbec přitom nezáleží na tom, jak moc o podobnou reflexi stojíme. Výborným tahem je odlehčený, humorný a barvitý zevnějšek filmu, skvěle korespondující se svým obsahem a tvářící se jako skutečná televizní show. Kontrast v tomto případě funguje bezchybně a zároveň dokáže pobavit široké spektrum diváků, ať už touží po lehké komedii, povedené satiře nebo originálním dramatu. Co víc chtít? Při každém dalším zhlédnutí lze v Truman show nalézt něco nového, dříve nepostřehnutého či jinak chápaného a protože má obsah patrně neomezenou platnost, lze říct jediné: Truman show je nadčasový film. A zestárnout se nechystá ani omylem. „No tak řekni něco! Celý svět tě vidí!“ (kopie vlastní recenze pro Filmserver) (29.11.2013) (méně) (více)

Jim Carrey není pouze komikem, jeho herecký rozsah sahá dál než za jeho gumový obličej. Velkým důkazem je svatá trojice filmů - Muž na měsíci, Věčný svit neposkvrněné mysli a Truman Show. Film Petera Weira natočen dle scénáře Andrewa Niccola po letech krásně zraje, jeho satirický podtext lze snadno převést do moderní doby, do velké míry funguje i jako psychologické drama, které zvládne být humorné, především ovšem dojemné, divácky vděčné, přesto v mnoha ohledech vtahující.   Každý člověk může mít alespoň jednou za život pocit, že jeho život není skutečný, dost možná realita kolem člověka neexistuje, v tomto ohledu mnoho lidí ovlivnil zásadní milník jménem Matrix, který dodnes v jistých lidech vyvolává filosofický základ spočívající v tom , že Matrix berou příliš vážně a dodnes v nich vyvolává zpochybňování reality kolem nich. Truman Burbank je tím člověkem, který jednou musí nevyhnutelně zjistit pravdu. Vyprávění Truman Show v tomto ohledu nestaví na šokujícím zvratu, divák již od počátku ví, že je Truman Burbank obětí jedné velké populární blamáže, stačí tak nejdříve pozorovat, jak přesně mají tvůrci Trumanovy show vymyšlené zázemí Seahaven Island a kdy musí nevyhnutelně dojít k prasknutí.   Sám režisér Truman Show Christof v podání Eda Harrise tvrdí, že si nechtěné dítě Trumana neadaptovalo pouze studio, ale pouze svět. V Christofovi je tak snadné nalézt symboliku boha a ovečky, nevyhnutelně též musí dojít k debatám na téma lidských práv. Samotný Truman začíná cosi tušit skrze škálu stereotypů a podivných náznaků, po 30 letech strávených v televizí a obklopením nejrůznějších herců se ovšem Trumanovou přirozeností stávají atributy herců, kteří odpovídají jeho anonymním kolegům. Titulní reality show se kromě výjimečného protagonisty a živého přenosu 24 hodin denně v zásadě neliší od standardních pořadů. Nutný product placement, manželka v podání Laury Linney, nějací ti přátelé a snaha o vyvolání přívětivého prostředí. Truman je světová senzace, on sám je ovšem obětí systému, marioneta, která nevnímá své drátky. Carrey má v pár momentech opět příležitost předvést svůj komediální talent, v součtu je ovšem Truman Show skutečně spíše psychologickým thrillerem, kdy z geniálního námětu vznikl v mnoha ohledech fascinující film.   V jistých momentech lze v Truman Show nalézt satirizování klasických sitcomů, kdy dochází k různým snahám o dějové kličky sázející na zvýšení sledovanosti, skrze fakt, že je Truman obětí své reality show již od dětství lze též o poukázání na to, jak často zákonní zástupci využívají své závazky v rámci ziskuchtivosti. Truman je senzace, které se není možné vzdát, ani v ten moment, kdy prozře a chce se stát součástí normálního světa. V umělém světě možná není důvod se bát, není v něm o moc méně pravdy než ve skutečném světě, Truman Show je ovšem v zásadě především bojem o vlastní duši a lidskost.   V rámci posledních 35 let se nejspíš pořád jedná o jeden z nejoriginálnějších filmů, který skrze Niccolův scénář chytře pracuje se subjektivní možností vnímání reality, to i přes fakt, že vše víceméně servíruje na stříbrném podnose. Vzniknout Truman Show o nějakých 20-25 let později (i díky faktu, že jsou jeho témata dodnes aktuální by to nebyl takový problém), dá se předpokládat, že někdo jako Christopher Nolan nebo M. Night Shyamalan by dokázal vystavět zápletku takovým způsobem, aby odhalení falešné reality bylo stejným překvápkem jak pro Trumana, tak pro diváka. Vypravěčská perspektiva Truman Show ovšem prospívá v tom, že jen buduje půdu pro moment, kdy pravda praskne, divák se na rozdíl od Trumana od počátku dostává do zákulisí a zákonitostí falešného světa.   Peteru Weirovi se přitom za kamerou daří vybudovat atmosféru klasických sitcomů, od počátku zvládne strhnout výprava, hudba dvojice Burkhard von Dallwitz a Philip Glass zvládne též v jistých momentech chytit za srdce (především při hudebním motivu s názvem Living Waters). Ed Harris je ve své roli Christofa fenomenální. Trpí božským komplexem, zároveň ovšem skutečně vnímá Trumana jako svého syna, kterého se do velké míry možná skutečně snaží ochránit před nebezpečím skutečného světa. I zde je tak snadné v Christofovi hledat symboliku mezi biblickým Bohem, v jednom zoufalém momentu má ovšem Christof spíše k Ďáblu. Je Christof komplexním záporákem? Vyloženě ne, jistě ovšem je záporákem velmi zajímavým.   I po letech je ovšem vítězem Truman Show Jim Carrey. V počátečních pasážích Truman Show hraje prim opět Carreyho komediální talent, jakmile ovšem dojde na lámání chleba, Carrey po herecké stránce definitivně ukazuje, že byla chyba ho zaškatulkovat, kdy se mu daří prodat komplexnost Trumanovy postavy. Dopomáhá k tomu i samotné uchopení Weira, který většinu času skrze vizuální podání buduje paranoiu, jisté ovšem je, že i když si nominace na Oscara za film odnesli Niccol, Weir a Harris, Carrey tehdy ostrouhal. A do dnešního dne by se nejspíš našlo dostatek lidí, který by tento přešlap vnímalo za jeden z největších přešlapů Akademie v historii.   Truman Show tak není těžké ani po 25 letech obdivovat, jeho myšlenky zůstávají dodnes aktuální a silné, do dnešního dne jde poté o jeden z těch případů, kdy jde na Carreyho vzpomínat i jinak ne na komika, vzpomínat na již ukončenou kariéru šikovného Petera Weira, především ovšem Truman Show dodnes skutečně svádí k úvahám nad realitou. Někteří si dost možná poselství přebírají až příliš vážně, satirické přesahy jsou ovšem dodnes působivé. Dobré odpoledne, dobrý večer a dobrou noc! (08.02.2023) (méně) (více)