Romeo, Julie a tma

Reflexe stále čerstvých válečných událostí byla jednou z nejvýraznějších tváří nové československé kinematografie, která zvláště v prvních letech nebyla ještě s to rozeznat skutečnou uměleckou hloubku a ve většině případů poskytovala prostor pouze samoúčelnému hrdinství (MUŽI BEZ KŘÍDEL, NADLIDÉ, jiný Weissův film ULOUPENÁ HRANICE). Otčenáškova novela jakoby se vzpouzela tomuto ceremoniálnímu stereotypu, což vynikne nejen v kontextu literárním, ale především filmovém. Drama, vyznačující se působivým zachycením permanentního strachu a krůček po krůčku hroutících se mravních zásad, je dáno do kontrastu s mihotavými okamžiky štěstí zamilované dvojice při tanci v malém pokojíku nebo při plánování společné budoucnosti, jež se zdá stejně nedosažitelnou jako padající hvězdy na nebi. Weissův film pak vyniká nejen špičkově zvládnutou technickou stránkou, ale stejně špičkovými hereckými výkony hlavních (Ivan Mistrík, Dana Smutná) i vedlejších představitelů (mimořádně skvělá maminkovská kreace Šejbalové, Smolík, Bohdanová, objevuje se tu mladý Jiří Kodet). Zdánlivě nehrdinská odvaha těch, kteří se zlu vzepřeli jen uvnitř své duše, je nakonec gestem nejsilnějším, stále živým a stále hluboce dojemným. (08.04.2012)

Romeo, Julie a strach, tak by som to nazval. Aj v takej atmosfére strachu sa dá pomáhať a dokonca aj tancovať a usmievať sa. Len si nemuseli Romeo s Júliou tak dlho vykať, naviac to boli mladí ľudia, takže ma to nejako rušilo. Ak v tom bol nejaký zámer, tak pardôn. Inak by sa za to ani Shakespeare hanbiť nemusel' aj s naivitou hlavných hrdinov, tragikou príbehu a napätím. Zaujímavé sú zvuky filmu, buď je ticho bez hudby, alebo keď sú na scéne fašisti, tak je hluk neskutočný a to najhoršie zlo v dome reprezentuje malý psík svojím nepríjemným štekotom. –––– Dneska je všechno prozatím. –––– Co dneska užijem, to máme. Třeba tu zítra nebudem. (04.09.2014)

Dojemný příběh lásky mladého studenta Pavla a židovky Hanky z doby, kdy se zdá, že "všechno je jen prozatím" a kdy pro mnohé se svět redukuje na imperativ: "musíme to hlavně přežít." Vždyť, jak říká Pavlova maminka "co je na tom špatného". Doba po atentátu na Reinharda Heydricha byla jistě velmi temná a určitě se v ní lámaly lidské charaktery. Ale nebude to asi jen onou dobou, že se lidé jako postava kolaborantky Kubiasové (v podání Blanky Bohdanové), chovají tak, jak se chovají. V každé době se jistě najdou lidé, co k životu přistupují s myšlenkou, že "co dneska užijeme, to máme...". Že jsou pak právě takoví lidé první, kterým strach nedovolí, aby si v sobě uchovali aspoň trochu té lidskosti, není taky žádné překvapení. Stejně tak možná nepřekvapí, že i v tak temné době může mezi mladými lidmi propuknout silné pouto lásky. Lásky tak silná, že se na okamžik může dotyčným zdát, že to vše musí dobře dopadnout. "Už se nebudeme scházet takhle ve tmě, budeme mít spoustu světla...", sní oba. Weisovo zpracování této temné love story jakoby onen motiv naděje v beznadějném světě dokonce i posilovalo. A nejde jen o těch několik kouzelných záběrů na smějící se Hanku, jako když se ptá Pavla: "Jsou ještě řeky..." Kouzelná je i scéna, když spolu Pavel s Hankou tančí a točí se do kola, nejprve v reálu temné půdy a pak na chvíli ve světě fantazie někde pod letní oblohou. Už jenom kvůli těmto poetickým záběrům, které přitom tak ostře kontrastují onou temnotou doby protektorátu, nemohu hodnotit snímek jinak než pěti hvězdičkami. (12.07.2018)

Ač původně točený jako TV film, pro mě je Romeo, Julie a tma jeden z nejsilnějších snímků české kinematografie. Samotný Otčenáškův příběh je silný, ale to jak s ním pracuje Weiss, to je teprve pastva. Od budouvání vztahu Pavla a Hanky, vykreslení atmosféry ve společnosti, po samotný příběh, až do grandiozního finále... Paráda. A ty herecké výkony - Mistrík, Smutná, Šejbalová, Smolík. Jasných pět hvězd. Hanko. Hanko! (30.12.2011)

Dana Smutná vo svoje prvej a smutnej roli. Ozajstný kúsok filmového umenia, ktorý by v americkom spracovaní siahal na oscara. Nebola tu dosiahnutá veľkoleposť, ale za uzdu bola chytená myšlienka. Niekomu sa môže zdať už otrepaná, no v roku 1959 šlo o stvárnenie niečoho, čo vlastne ešte nesmrdelo ani minulosťou. Vzbudzuje také emócie, že máte miestami chuť hodiť pľuvanec na tie náckovské a kolaborantské ksichty. Silne mi to pripomenulo dnešnú dobu novodobých udavačov. Film prináša také zaborenie sa do deja, že časom už ani nevnímate 21. storočie, ste celý vnorený do roku 1942. Silný záver bol oslabený len patetickým útekom, kedy si dievča neodstráni ani židovskú hviezdu, na to by snáď pri úteku zabúdať nemala. (04.04.2021)