Romeo, Julie a tma

Televizní zpracování „Romeo, Julie a tma“ je hodně dobrý film. Při sledování tohoto filmu nelze nevzpomenout na zašlou slávu velmi charizmatického slovenského herce, Ivana Mistríka, který, tu vytváří s tehdejší hereckou veličinou jedinečnou atmosféru, dává filmu prostor pro skutečný herecký zážitek! Pět hvězdiček jsou věnovány všem a za herectví předčasně zesnulému herci. (17.09.2007)

Fantazie. Weiss Otčenáškovu předlohu zrežíroval naprosto dokonale, v tom filmu není v tomto ohledu jediná chybička. Přesně zvolená délka jednotlivých scén, stupňované napětí, výtečný střih a Hanušova kamera. Herecké výkony, které snad nemohly být lepší. Exceluje zde zejména nesmrtelný slovenský sympaťák Ivan Mistrík, ale i vedlejší role jsou obsazeny naprosto přesně a i taková malá rolička, kterou zde měl Venca Lohniský nebo František Smolík se svým "mechanickým pomníkem", se podílí na konečném velmi silném emocionálním účinku. Kolik jsem už viděl podobných válečných příběhů ve filmech, ale jenom málo z nich bylo tak působivých. Holt se to musí umět. Podle mého soudu je Romeo, Julie a tma přinejmenším stejně tak skvělým filmem, jako mnohem známější Vyšší princip. (28.12.2012)

Úžasné, ale zároveň strašné. Ten červen roku 1942 na půdě jednoho pavlačáku úplně dusil. A nebylo to jen tam. Už jen odchod židovské rodiny do transportu za zpěvu kanára na pavlači byl děsivý. Poslední rozloučení pozvednutím klobouku se sousedy, poslední podání ruky statečného souseda, který se nebál a nedbaje protižidovských vyhlášek a opatření, podal ruku na rozloučenou... Jak tak rodina odcházela prázdnou ulicí s po dlažbě klapajícím dvoukolákem vstříc strašnému osudu kdesi v Polsku, už tehdy na mne z filmu padla tíseň. Dalším momentem byly skřípající pásy kolon haklů na kočičích hlavách stoletých pražských ulic najíždějící do města těsně po atentátu... Červen roku 1942 dusil. Příběh odehrávající se kdesi v posledním patře starého domu byl jen střípkem celého toho utrpení našeho národa, které rozpoutali mstící se nacisté po atentátu našich statečných výsadkářů na zastupujícícho říšského protektora. Mistřík i Smutná hrály velmi přesvědčivě, zajímavá však byla také postava zahraná Blankou Bohdanovou a zejména postava dědečka hraná Františkem Smolíkem. Tohle byla role přesně pro něj. Charakterní, vážná a přitom neskonale dobrotivá. Pravda , Dana Smutná vypadal spíše jako dívka ze šedesátých let a nikoliv čtyřicátých, ale čož... Úžasný film, který mi dlouho unikal a který jsem opravdu rád viděl. 5 hvězd na noční obloze viděných otevřeným vikýřem. * * * * * (01.01.2015)

Je vždy poněkud nefér srovnávat film a jeho literární předlohu. Jan Otčenášek je starosvětský autor, který do své novely zakomponoval některé zajímavé moderní stylové postupy (např. občasné promluvy vypravěče ve druhé osobě). Jiří Weiss natočil také starosvětskou adaptaci. Tentokrát bez jakékoli modernizace. Je sympatické, že nevyrobil doslovnou adaptaci, ale zpracoval nový scénář, na nemž se sám autor knihy podílel. Nicméně, můj dojem je, že film nepatrně zploštil původní předlohu a to nejen po stránce stylové (tam je to pochopitelné). Bohdanová je jako domovní nacistická megera mnohem silnějším záporákem, ale síla původního kolaboranta spočívala právě v nejednoznačnosti jeho motivací. Weiss také okleštil erotický podtón vztahu Pavla a Hanky (resp. Ester v knize). Také je škoda, že se ve filmu neobjevily snové sekvence knihy, které jsou pro zfilmování jako stvořené. Záměna Pavlova otce za matku je poněkud zbytečná, ale nevadí. Naopak plusem je Pavlův dědeček v podání Františka Smolíka. Ten je za stále remcajícího tovaryšského pomocníka více než dobrou náhradou. Výsledkem je dobrý film s výborným obsazením (Mistrík i Smutná jsou skvělí), nicméně co do síly prožitku například na Vyšší princip nemá. (13.06.2010)

Reflexe stále čerstvých válečných událostí byla jednou z nejvýraznějších tváří nové československé kinematografie, která zvláště v prvních letech nebyla ještě s to rozeznat skutečnou uměleckou hloubku a ve většině případů poskytovala prostor pouze samoúčelnému hrdinství (MUŽI BEZ KŘÍDEL, NADLIDÉ, jiný Weissův film ULOUPENÁ HRANICE). Otčenáškova novela jakoby se vzpouzela tomuto ceremoniálnímu stereotypu, což vynikne nejen v kontextu literárním, ale především filmovém. Drama, vyznačující se působivým zachycením permanentního strachu a krůček po krůčku hroutících se mravních zásad, je dáno do kontrastu s mihotavými okamžiky štěstí zamilované dvojice při tanci v malém pokojíku nebo při plánování společné budoucnosti, jež se zdá stejně nedosažitelnou jako padající hvězdy na nebi. Weissův film pak vyniká nejen špičkově zvládnutou technickou stránkou, ale stejně špičkovými hereckými výkony hlavních (Ivan Mistrík, Dana Smutná) i vedlejších představitelů (mimořádně skvělá maminkovská kreace Šejbalové, Smolík, Bohdanová, objevuje se tu mladý Jiří Kodet). Zdánlivě nehrdinská odvaha těch, kteří se zlu vzepřeli jen uvnitř své duše, je nakonec gestem nejsilnějším, stále živým a stále hluboce dojemným. (08.04.2012)