Režie:
Jiří WeissKamera:
Václav HanušHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Jiřina Šejbalová, Miroslav Doležal, Jana Brejchová, Jaroslav Průcha, Libuše Freslová, Lola Skrbková, Anežka Soukupová, Alena Kreuzmannová, Josef Kozák (více)Obsahy(1)
Volná adaptace stejnojmenného románu Jarmily Glazarové, realizovaná režisérem Jiřím Weissem, zachycuje nerovné manželství dvou povahově protichůdných lidí, starší, citově prázdné ženy a jejího mladšího manžela, milovníka přírody, umění a krásy. Jako třetí, rozhodující činitel, vniká mezi tyto dva lidi mladičká schovanka Jana, která hluboce přilne k otčímovi. Také on k ní chová jiné city než jen otcovské. Prokletí maloměstského domu však nedovedou překonat.
Režisér Jiří Weiss dokázal nejen sugestivně vylíčit dusné a nelaskavé prostředí, ale především velmi pečlivě vybral herecké představitele tohoto zvláštního trojúhelníku. Křehká krása Jany Brejchové, strhující herecká kreace Jiřiny Šejbalové a rovněž skvělý výkon Miroslava Doležala zaujaly diváky i kritiky hned při premiéře v prosinci 1957. Film získal na MFF v Benátkách 1958 cenu FIPRESCI. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (123)
Velmi zajímavá a krásná psychologická studie jednoho vztahového propletence, který byl tak hustý, že by se dal i krájet. Jiřina Šejbalová byla vynikající a nezapomenutelná. Její rozkazovačný hlas budu mít v hlavě opravdu dlouho a možná mě bude děsit jako noční můra. Nedivím se, že její mladý manžel mizel pryč a že se zamiloval do Jany, ta byla naprostý opak své tetičky. Byla křehká, citlivá a vnímavá dívka. Krásně jsou zde vykresleny ty dva ženské protiklady + slabošský manžel. ()
Nakonec dám jen čtyři, protože si myslím, že pan režisér měl paní Šejbalovou víc ukočírovat. Hraje skvěle, o tom žádná, ale někdy až tak přehnaně expresivně, že jí tu postavu přestávám v těch chvílích věřit... Jinak už od úvodních záběrů - tak dokonalý příjezd vlaku do nádraží jsem dlouho neviděl - kameramanská krása, nádherné záběry, a to i v interiérech, je vidět, že každá scéna byla do detailů promyšlená. Příběh je nadčasový, nakolik se zdá, že jde jen o 50. léta. Tady hraje všechno - každé gesto, pohled, vyřčené věty dostávají za čas nový význam a způsobují nové posuny v chápání postav. Ty samy nejsou jednoznačné - u každé najdeme její klady (ano, i u té starší manželky), tak zápory. Dokonce některé postavy, jež se jeví jako kladné, časem přejdou na druhou stranu rovnice. Ale vše zcela pochopitelně, logicky, protože to vyplývá z jejich charakterů. Zdařilý, byť trošku depresivní kousek, i když pro mne ne - ta naděje tam na konci je myslím jasná. Když se člověk dostane z okouzlení a bludu, prohlédne a jde dál posílen a je víc sám sebou.Když se člověk dostane z té vlčí jámy samolibosti, šalby a dalších negativních vlastností. Otázkou je, nakolik spokojen je s tím otčím, který některé věci bral jako jistotu, ale i u něho chápeme, že se cítil nepochopen, manželkou vlastně zrazován a zrazen (jak ta dovedla zničit atmosféru při zpěvu písničky blbým chloupkem! Jako bych v tom narušování soukromí a klidu viděl vlastní ženu.), a tak není divu, že si chtěl něco dokázat. Což se mu povedlo, ale za cenu hodně velké oběti. Jak říkám, právě ta nejednoznačnost postav je hodně realistická, a nic a nikdo nejsme ani černí, ani bílí, ale každý si v sobě neseme různé vlčí jámy. Mimochodem, ta písnička Jiřího Srnky V úzké uličce je zde geniálně použita - jak pro vykreslení charakterů postav, tak při následném návratu až po poslední zpěv na hřbitově, kdy konečně - ale za jakých okolností - už konečně zazní celá. ()
Skoro jsem chtěl napsat „přehrávající Šejbalová, nedohrávající Doležal s Brejchovou“, ale tak to úplně není, Šejbalka je tu vážně dobrá, jenom je to její megerství od samého začátku režijně tak vyšponované, zbylé dvě hlavní postavy tak potlačené a karty tím celou dobu tak jasně rozdané, že vlastně není kam stavět nějaké větší dramatické oblouky a film tak sice má svoje mrazivé chvilky, ale celkově podle mě zdaleka nenaplňuje potenciál předlohy ani scénáře. Mluvit pak o psychologickém díle světové úrovně, v roce Sedmé pečeti, Lesních jahod, Cabiriiných nocí a dalších, to mi přijde trochu úsměvné. ()
Glazarová a její pravda o tom, jak funguje manželství věkově odlišných partnerů. Tady je mladší muž a stará žena se vší silou snaží se mu vyrovnat a stále líbit. Jiřina Šejbalová byla Paní herečka a ve Vlčí jámě je jako vnucující se a lásku vyžadující manželka a ž směšná a dotíravá, neustále potřebující být o lásce ujišťována. A její mladý manžel Miroslav Doležal ji o tom dokáže poměrně zdatně přesvědčovat do doby, než na scénu vstoupí mladá, krásná a romantický bytost Jana Brejchová. Drama v čistém slova smyslu a jak se tak probírám českou kinematografií z roku 1957 tak jasná jednička. A v uších mi zní ten nešťastný Doležal“ „Jsi všechno to, co mohlo být, a nikdy nebude.“ ()
Jeden za skvostů našeho filmu, mistrovsky vystižená a zahraná role stárnoucí ženy, která chce mít vše pod kontrolou a vládne domu železnou vůlí. A do tohoto prostředí přichází sirotek Jana, čistá a nevinná a snad i proto podléhá kouzlu otčíma, který u ní hledá něhu a porozumění. To ovšem není dlouho možné, protože morálka maloměsta je neúprosná a teror "tetičky" se stupňuje a její manžel zbaběle prchá a nechává Janu samotnou. Vše na konec dospěje k smrti a citovému ochladnutí Jany, která dům opouští. Škoda, že se nedá dát více hvězdiček, protože paní Šejbalová si jich za svůj výkon zaslouží také pět. ()
Galerie (6)
Zajímavosti (16)
- Scéna s poletující můrou narážející do petrolejové lampy byla natočena tím způsobem, že mrtvou můru přivázali na nit a ťukali s ní do skla lampy. (raininface)
- Jana Brejchová byla za roli Jany odměněna částkou 7 000 Kčs. Bylo to v době, kdy průměrný měsíčný plat činil 1 200 Kčs. (sator)
- Podle Jiřího Stivína, který v té době pracoval na Barrandově, požadoval americký distributor rok po premiéře dotočení několika odvážnějších scén. Mělo jít například o záběr na Janu Brejchovou v průsvitné noční košili. (Přemek)
Reklama