Vlčí jáma

Na motivy románu Jarmily Glazarové natočil J. Weiss tíživé drama z maloměstského prostředí. Do rodiny starosty Rýdla přichází sirotek v podání unylé Jany Brejchové, která se postupně seznamuje se soukolím celé rodiny. Jejím despotickým středobodem je fanatická tetička Klára, jenž krutým chováním vůči ostatním a hysterickými záchvaty prakticky znechucuje celou rodinu. Manžel raději odjíždí na služební cesty a buduje si kariéru, přičemž se u něj rýsuje milostný cit ke schovance Janě, která se zprvu nebrání. Ponurá atmosféra a hlavně přesvědčivý výkon Jiřiny Šejbalové dokázal režisér náležitě využít, třebaže místy přebujelý sentiment rýsujícího se milostného vztahu sklouzává až k jakémusi plytkému pouťovému románku. (05.07.2004)

Glazarová a její pravda o tom, jak funguje manželství věkově odlišných partnerů. Tady je mladší muž a stará žena se vší silou snaží se mu vyrovnat a stále líbit. Jiřina Šejbalová byla Paní herečka a ve Vlčí jámě je jako vnucující se a lásku vyžadující manželka a ž směšná a dotíravá, neustále potřebující být o lásce ujišťována. A její mladý manžel Miroslav Doležal ji o tom dokáže poměrně zdatně přesvědčovat do doby, než na scénu vstoupí mladá, krásná a romantický bytost Jana Brejchová. Drama v čistém slova smyslu a jak se tak probírám českou kinematografií z roku 1957 tak jasná jednička. A v uších mi zní ten nešťastný Doležal“ „Jsi všechno to, co mohlo být, a nikdy nebude.“ (04.06.2008)

Nakonec dám jen čtyři, protože si myslím, že pan režisér měl paní Šejbalovou víc ukočírovat. Hraje skvěle, o tom žádná, ale někdy až tak přehnaně expresivně, že jí tu postavu přestávám v těch chvílích věřit... Jinak už od úvodních záběrů - tak dokonalý příjezd vlaku do nádraží jsem dlouho neviděl - kameramanská krása, nádherné záběry, a to i v interiérech, je vidět, že každá scéna byla do detailů promyšlená. Příběh je nadčasový, nakolik se zdá, že jde jen o 50. léta. Tady hraje všechno - každé gesto, pohled, vyřčené věty dostávají za čas nový význam a způsobují nové posuny v chápání postav. Ty samy nejsou jednoznačné - u každé najdeme její klady (ano, i u té starší manželky), tak zápory. Dokonce některé postavy, jež se jeví jako kladné, časem přejdou na druhou stranu rovnice. Ale vše zcela pochopitelně, logicky, protože to vyplývá z jejich charakterů. Zdařilý, byť trošku depresivní kousek, i když pro mne ne - ta naděje tam na konci je myslím jasná. Když se člověk dostane z okouzlení a bludu, prohlédne a jde dál posílen a je víc sám sebou.Když se člověk dostane z té vlčí jámy samolibosti, šalby a dalších negativních vlastností. Otázkou je, nakolik spokojen je s tím otčím, který některé věci bral jako jistotu, ale i u něho chápeme, že se cítil nepochopen, manželkou vlastně zrazován a zrazen (jak ta dovedla zničit atmosféru při zpěvu písničky blbým chloupkem! Jako bych v tom narušování soukromí a klidu viděl vlastní ženu.), a tak není divu, že si chtěl něco dokázat. Což se mu povedlo, ale za cenu hodně velké oběti. Jak říkám, právě ta nejednoznačnost postav je hodně realistická, a nic a nikdo nejsme ani černí, ani bílí, ale každý si v sobě neseme různé vlčí jámy. Mimochodem, ta písnička Jiřího Srnky V úzké uličce je zde geniálně použita - jak pro vykreslení charakterů postav, tak při následném návratu až po poslední zpěv na hřbitově, kdy konečně - ale za jakých okolností - už konečně zazní celá. (09.02.2019)

Wow, to byl zážitek. Jiřina Šejbalová (moje TOP10 herečka) svou roli zahrála tak, že z ní šel strach. A ani špetka lítosti nad psychicky nemocnou osobou. Jana Brejchová jako zprvu nevinná dívka, v průběhu děje zrající žena, spějící k překvapivému rozhodnutí. Miroslav Doležal, nejistý muž, který o co víc znamená v profesním životě, o to méně je schopen zvládnout život soukromý. Alfréd Hitchcock by mohl závidět, mnoho jeho snímků tak psychologicky vypracovaných není. (29.10.2011)

Ďalší z rady filmov, nemilosrdne tepajúcich malomeštiactvo, pokrytectvo a dávajúci nádej nastupujúcej generácii, opustiť svet morálneho úpadku. Svet domácnosti starostu a jeho dominujúcej a predsa tak slabej, o láske sa uisťujúcej a predsa v duši lásku muža nepociťujúcej, a preto ukričanej ženy a hororovo vyzerajúcich zatrpknutých slúžiek a príbuzných je vykreslený až karikovane odpudivo. Takéto filmy ukazujú väčšinovej spoločnosti - aha, akí ste Vy dokonalí, pozrite, aké morálne ohavy žijú navôkol Vás. Hoci v skutočnosti žijú predovšetkým vo fantázii tvorcov. Všetko sa to sústredí na atmosféru zmaru, dej je dosť slabučký, ale celkove vďaka skvelým hereckým výkonom ide o jemne nadpriemernú záležitosť. Z filmu sa nedozvieme, čo bolo za manželstvom tetičky a otčíma, ale dobre ukazuje, že partnerov by mali do značnej miery spájať spoločné zdieľanie sveta a podobné koníčky, pretože založenie manželstva len na základe sexuálnej zhody, či majetkového prospechu zväčša končia podobným odcudzením. (28.06.2021)