Režie:
Jiří WeissKamera:
Václav HanušHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Jiřina Šejbalová, Miroslav Doležal, Jana Brejchová, Jaroslav Průcha, Libuše Freslová, Lola Skrbková, Anežka Soukupová, Alena Kreuzmannová, Josef Kozák (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Volná adaptace stejnojmenného románu Jarmily Glazarové, realizovaná režisérem Jiřím Weissem, zachycuje nerovné manželství dvou povahově protichůdných lidí, starší, citově prázdné ženy a jejího mladšího manžela, milovníka přírody, umění a krásy. Jako třetí, rozhodující činitel, vniká mezi tyto dva lidi mladičká schovanka Jana, která hluboce přilne k otčímovi. Také on k ní chová jiné city než jen otcovské. Prokletí maloměstského domu však nedovedou překonat.
Režisér Jiří Weiss dokázal nejen sugestivně vylíčit dusné a nelaskavé prostředí, ale především velmi pečlivě vybral herecké představitele tohoto zvláštního trojúhelníku. Křehká krása Jany Brejchové, strhující herecká kreace Jiřiny Šejbalové a rovněž skvělý výkon Miroslava Doležala zaujaly diváky i kritiky hned při premiéře v prosinci 1957. Film získal na MFF v Benátkách 1958 cenu FIPRESCI. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (122)
V padesátých letech se v Česku moc dobrých filmů nenatočilo, ale tento opravdu stojí za to. Adaptace románu Vlčí jáma Jarmily Glazarové v podání Jiřího Weisse rozhodně není film, u kterého byste si dvakrát odpočinuli. Postarší tetička, která chytla snad všechny Freudovy neurózy, její mladší poslušný manžel a jejich mladičká svůdná chráněnka Jana od začátku dávají tušit, že tady se o rodinnou pohodu rozhodně jednat nebude. Vlčí jámu bych spíše než filmem pro pamětníky nazval filmem pro otrlého diváka. Vydržet totiž těch 90 minut ve společnosti tetičky Kláry už vyžaduje značnou porci odvahy. Krátce řečeno, tento film je absolutní psycho se skvělými hereckými výkony. Jana Brejchová v roli ctnostné lolitky naprosto exceluje a svým herectvím ještě zvyšuje celkové napětí. Jediné, co možná mírně kazí výsledný dojem, je konečná částečná rehabilitace tetičky Kláry prostřednictvím Jany. ()
Určitě vynikající pohled na falešnou, povrchní a zdánlivě dokonalou společnost lidí na začátku 20století. Obraz manželství, které se časem stává vězením a na mladistvou touhu po lásce, ovšem bez jakýchkoli morálních překážek. Mladičká Jana nakonec zjišťuje, že úděl ženy v této době je předem daný a jasný. Výborná atmosféra a excelentní herectví. ()
Právě ona černobílá dělá z filmu syrovější materiál než je kniha. A samozřejmně také herecké výkony, obzvláště tetička Klára Jiřiny Šejbalové, ta nemá "chybu" . Tedy to ztvárnění ne ta postava, neboť její psychopatické (či první senilní nebo dementní) výstřelky ničící všechny kolem jistě chybné jsou. Závěrečná katarze, byť trochu nepřesvědčivá, dává celkem lidský smysl. ()
Fantastické psychologické drama z dob poválečného Československa. Jeho světovost mu dodávají skvělé herecké výkony, promyšlená režie a podmanivá hudba. Plus výborná atmosféra, která vás v jednu chvíli uvede do pocitu bezmoci, deprese a v druhou dokáže vykouzlit emotivní momenty mezi, jako mezi Janou a Robertem. A zároveň vede diváka k zamyšlení nad tím, proč je dnes většina filmů v Česku tak zoufale podprůměrná... ()
Skoro jsem chtěl napsat „přehrávající Šejbalová, nedohrávající Doležal s Brejchovou“, ale tak to úplně není, Šejbalka je tu vážně dobrá, jenom je to její megerství od samého začátku režijně tak vyšponované, zbylé dvě hlavní postavy tak potlačené a karty tím celou dobu tak jasně rozdané, že vlastně není kam stavět nějaké větší dramatické oblouky a film tak sice má svoje mrazivé chvilky, ale celkově podle mě zdaleka nenaplňuje potenciál předlohy ani scénáře. Mluvit pak o psychologickém díle světové úrovně, v roce Sedmé pečeti, Lesních jahod, Cabiriiných nocí a dalších, to mi přijde trochu úsměvné. ()
Galerie (6)
Zajímavosti (16)
- Film se natáčel především ve městě Sobotka. (alonsanfan)
- Jiřině Šejbalové uniklo ocenění na filmovém festivalu v Benátkách za tento film o jediný hlas. Předběhla jí Sophia Loren. (Elisebah)
- Ve filmu zazní písně „Úzká ulička“ od skladatele Jiřího Srnky a slavné „Castaldo“ od Rudolfa Nováčka – pedagoga, hudebního skladatele, hudebníka a kapelníka (1860–1929). (sator)
Reklama