Dotek zla

Bez ohledu na míru Wellesovy kontroly nad finální podobou filmu (resp. jeho různými verzemi) považuji právě Dotek zla za jeho vrcholný počin. Kompozicemi i vyprávěním dynamický, téměř v reálném čase vyprávěný noirový příběh pádu policejního kapitána, připomínajícího chladnokrevným jednáním, vzezřením i způsobem snímání (z podhledu a v expresionisticky vychýlených úhlech) hororové monstrum, je pro mne vzorovou ukázkou „pure cinema“. Práce s několika plány akce, sugestivní vysoce kontrastní stínohra, akci plynule sledující a na měnící se pozice postav flexibilně reagující kamera (díky vedení naší pozornosti rozmístěním figur, změnami velikosti záběru a přerámováváním mohou klíčové scény filmu trvat několik minut, aniž by se to jakkoli projevilo na tempu vyprávění), přesný, často ironický a někdy záměrně diskontinuitní střih – to všechno přispívá k tomu, že styl nejenže strhává pozornost sám k sobě (aniž by narušil realistický, místy až dokumentárně veristický ráz řady scén), ale hlavně nese významy, posiluje příběh a přispívá k atmosféře permanentního ohrožení, před nímž není úniku (a to i ve scénách snímaných ve velkých celcích, zdůrazňujících izolovanost hrdinů). Bezútěšnosti napomáhá povýšení antagonisty na ústřední a skutečně fascinující postavu. Vargas a jeho milenka jsou oproti tomu relativně ploché melodramatické figurky, které chtějí hlavně vypadnout z předpeklí, v němž vinou úvodní exploze uvízli (jakkoli je pro liberální vyznění filmu i pro jeho téma hranic mezi různými reálnými i imaginárními prostory podstatné, že jde o smíšený pár). Ať jej vidíte poprvé nebo poosmé, Dotek zla vás dokáže překvapit porušováním hollywoodských žánrových konvencí, stylistickou promyšleností i tím, že nepůsobí chladně a strojeně (jinak by se zřejmě nestal kultovním). Není v něm takřka jediného „obyčejně“ působícího záběru (když už, s velkou pravděpodobností jde o některou z dotáček, nad nimiž neměl Welles kontrolu). Mnoho stejně poctivých a vtahujících učebnic toho, jak vyprávět obrazem, neznám. 95% Zajímavé komentáře: Adrian, Radko, Madsbender (23.12.2018)

Nemám nic proti tomu, aby detektiv Quinlan usvědčoval vrahy na základě intuice, protože je to pořád o něco přesnější, než losováním. Quinlan je totiž ve své rozporuplnosti tak úžasnou postavou, že hledání důkazů považuji za ztrátu času. Quinlan samozřejmě hrdě hájí spravedlnost, ale přesto má v sobě mnohem víc zla než celý mafiánský klan Grandiových dohromady a učebnicově kladný sympaťák Vargas se může jen snažit občas vykouknout ze stínu charismatu pana detektiva. Když se k tomu přidá hrdost paní Vargasové, smutné oči tušící Tanyi a neuvěřitelná práce s kamerou, tak musím konstatovat, že na tento snímek jen tak nezapomenu. (01.03.2013)

Technicky takřka nedostižný snímek. Příběh mě ale mírně zklamal. Nedokáže koncentrovat akci a napětí na ta správná místa. Heston je ve své roli nudný a zvrat přichází pouze jeden a to až po vyvrcholení narativního oblouku, kdy zjišťujeme, že Quinlan se stran podezřelého, jemuž podstrčil důkazy, nemýlil. (23.10.2009)

Viděno na ČT2 v příšerném českém dabingu. Nejen jeho vinou jsem tuto oldschoolovou podívanou sledoval dosti nezúčastněně, prostě mě to nějak nebralo a neubránil jsem se nudě. Určitě bych zde ale našel i řadu kladů - obrazová stránka je výjimečně zdařilá, totéž platí o hudebním doprovodu a hereckých výkonech (především mě potěšila Marlene Dietrich - byť její role je zde jen maličká, při jejích závěrečných slovech na mě šly mdloby z toho, jak působivě jimi tento film korunovala). Vršit chválu by bylo samozřejmě dlouho možno i na herectví Orsona Wellese, který je ve své roli skutečně dokonalý. Přesto se nemohu ubránit pocitu, že mě tento film příliš neoslovil, a nemohu tedy hodnotit výše - hlavně ze začátku mě skutečně iritovalo, jak jsem vůbec netušil, o co tam krucinál jde - a bylo mi to hlavně nekonečně jedno. Závěr je ovšem dokonalý - čili když se to zprůměruje, vydá to na akorát na ty tři hvězdy. Vidět to v původním znění a v kině, asi bych hvězdu přidal, ale co na tom sejde. Mimochodem strašně se mi líbil následující filmový dialog mezi Quinlanem a Menziesem: Quinlan: "Vy jste se nějak skamarádili, ty a ten Mexičan. Tím se vysvětluje ta věc, co máš teď na sobě. Jak se tomu říká? Tomu, s čím teď chodíš." Menzies: "S čím chodím?" Quinlan: "Ano. Svatozář." Menzies: "Svatozář?" Quinlan: "Docela ti to sluší, Pete. Za chvíli budeš mávat křídlama jako anděl." (23.10.2012)

Není jen tak vyznat se hned napoprvé ve všem dění a postavách, ale to bohatě vynahradí ambiciózní režie, temná aura zapadákova na hranici s Mexikem (“border towns bring out the worst in a country”) a výborný, opuchlý a opocený Wellesův policejní darebák (ani jsem ho nejdřív nepoznal), který ač je svině, vzbuzuje i vlnu sympatií a jeví se překvapivě plastický po stránce dobra-zla a psychologie. #Noirvember (22.11.2021)