Frankenstein

Vo svojej podstate je to úžasný film, ktorý má tú správnu atmosféru a dokáže zaujať čo je vzhľadom na rok kedy vznikol uctihodné, ale aj napriek všetkým kvalitám si musíme priznať že v dobe Transformérov a Saw je toto skôr taká nenáročná sranda. Boris karloff je tu fantastický a démonický čo dokazuje hlavne pri scéne s dievčatkom a pri finálnej bitke, ktorá patrí medzi najlepšie zo všetkých týchto starých hororov, ale bohužial aspoň teda pre mňa som čítal knihu skôr ako som vôbec videl nejak film o frankenstainovi takže som sa nedočkal očakávaného a preto som trochu sklamaný, ja viem že Dracula má tiež daleko od knihy, ale v tomto pripade som videl skôr draculoviny takže som sa zabával. a úprimne povedané radšej mám vlkolakov a upírov ale rozhodne nemôžem povedať že mi tento film nič nedal. a rozhodne sa k nemu ešte vrátim (01.05.2008)

Úvodní varování diváků dnes působí přinejmenším úsměvným dojmem a přes skvělý výkon Borise Karloffa už film nikomu hrůzu nenažene. Legendární horor nejvíce trpí svou krátkou stopáží, která zjednodušila děj natolik, že některé věci nedávají moc smysl. Přes na svou dobu velkorysou výpravu na mě nepůsobí tak zajímavě jako o rok starší Dracula. (30.09.2004)

Nejstarší a současně nejlepší filmové zpracování původního Frankensteina. Trošku mě snad zarmoutilo pouze to, že se v obsahu lže, že tento film někdo považuje dodnes za nejlepší horor všech dob. Mým měřítkem kvality hororů je zpravidla hrůza, kterou nahání a mrazení v zádech, které dokáže vyprodukovat. Mluvit o hororu v souvislosti s tímto filmem je ovšem snad ještě větší hřích, než když v nočním parku potkáte odvážnou procházející se slečnu a jen kolem ní projdete. Stopáž je ovšem velmi přátelská a snímek má příjemné tempo i spád. Trošku problém jsem měl s konzistencí celého příběhu, který jako celek nebyl kdovíjak úžasný a samozřejmě ani postava monstra nebyla nijak zvlášť povedené, ale to už je daň za stáří filmu. Slabé 3 kousky. (12.01.2020)

Řekněme první půl hodina se mi velmi líbila, tajemno spolu sci-fi nadšením a mým diváckým očekáváním mě nenechalo ani na vteřinu v klidu, ale od momentu bezdůvodného lynčování „zrůdy“ můj zájem začal pozvolna ochabovat (napětí a atmosféra vytrácet), možná to bylo dáno i tím, jak se mysteriózní film (za horor ho mohl někdo označit snad jen v době vzniku) pozvolna měnil na drama kritizující společnost, které vyvrcholilo honem (a také završením osudu geniálního vědce), a to už jsem se docela dost nudil (také díky nanejvýš otravným vycpávkám se svatbou). Ve výsledku mi zbyly pro Frankensteina pouze lepší 3*. (06.08.2013)

Do sterilních cel technické kultury dvacátých a třicátých let zaznívá prastaré skuhrání umělé bytosti jako varovná výčitka, která musí být zákonitě oslyšena, protože povstání netvora (ač s lidským srdcem) je vlastně i jejím cílem. Film zpracovávající nadčasový román Mary Shelleyové, naneštěstí úspěšně předznamenávající pokles západní kultury do civilizace, ovšem vedle ztráty víry v duchovní či humanitní vědy reflektuje i aktuální hrozbu politických ideologií dvacátého století, zvláště národního socialismu. Herr Frankenstein, zaujatý svou lichou představou a lhostejný k etice okolností i vlastního cíle, odpovídá egu moderního diktátora nadřazujícího vlastní vizi, vlastní pojetí života Stvoření veškerenstva. Průsečík obou jedových tepen je zřejmý a nejpřesvědčivěji je konkretizuje odpor všech takových – pravých – monster k ekologii, jíž nadřazují vyprázdněné nacionalistické teze či národní hospodářství. Jistě, to do hodnocení filmu asi nepatří…, ale měl jsem potřebu to vyslovit, protože tento horor, nezaměnitelný a navěky čnějící nad stovky příbuzných dramat šílených vědců, podle mě otevírá před nejrozmanitějším publikem jeho vlastní svět. Nadto: vedle toho tato adaptace klade i další otázky: ty po povaze lidského, po míře vrozené mravnosti a ušlechtilosti, po ryzí prvotnosti v lidském a řadu dalších může předčít ta, která váží lidské předurčení k nejednotě, ke zkáze, k nenávisti a která musí zákonitě jednání umělého člověka hájit: jako by to neforemné tělo bylo paprskem mířícím bezelstně k svému epicentru, nikoliv od něj, a spalujícím všechny meze, které mu v tom brání. Je až neuvěřitelné, jak tento snímek – opakovaně a přitom stále nově – váží definici života: znovuoživené tělo jedná bez zkušenosti, hýbe se bezděčně, nesdílí svou skutečnost s ostatními, a tedy je samo, mimo život – nesmrtelné. Každý jeho pohyb a čin váží naše vlastní bytí a konfrontuje je se zkázou, kterou to tiché celuloidové zjevení páchá. Kde jsou hranice nás samých a čeho jsou právy naše city? Jakou měrou se překrýváme s Životem a kolik z nás je jen bezděčným a zbytným nánosem parazitujícím na tom krystalu, který má na život právo… (26.08.2017)