Frankenstein

Do sterilních cel technické kultury dvacátých a třicátých let zaznívá prastaré skuhrání umělé bytosti jako varovná výčitka, která musí být zákonitě oslyšena, protože povstání netvora (ač s lidským srdcem) je vlastně i jejím cílem. Film zpracovávající nadčasový román Mary Shelleyové, naneštěstí úspěšně předznamenávající pokles západní kultury do civilizace, ovšem vedle ztráty víry v duchovní či humanitní vědy reflektuje i aktuální hrozbu politických ideologií dvacátého století, zvláště národního socialismu. Herr Frankenstein, zaujatý svou lichou představou a lhostejný k etice okolností i vlastního cíle, odpovídá egu moderního diktátora nadřazujícího vlastní vizi, vlastní pojetí života Stvoření veškerenstva. Průsečík obou jedových tepen je zřejmý a nejpřesvědčivěji je konkretizuje odpor všech takových – pravých – monster k ekologii, jíž nadřazují vyprázdněné nacionalistické teze či národní hospodářství. Jistě, to do hodnocení filmu asi nepatří…, ale měl jsem potřebu to vyslovit, protože tento horor, nezaměnitelný a navěky čnějící nad stovky příbuzných dramat šílených vědců, podle mě otevírá před nejrozmanitějším publikem jeho vlastní svět. Nadto: vedle toho tato adaptace klade i další otázky: ty po povaze lidského, po míře vrozené mravnosti a ušlechtilosti, po ryzí prvotnosti v lidském a řadu dalších může předčít ta, která váží lidské předurčení k nejednotě, ke zkáze, k nenávisti a která musí zákonitě jednání umělého člověka hájit: jako by to neforemné tělo bylo paprskem mířícím bezelstně k svému epicentru, nikoliv od něj, a spalujícím všechny meze, které mu v tom brání. Je až neuvěřitelné, jak tento snímek – opakovaně a přitom stále nově – váží definici života: znovuoživené tělo jedná bez zkušenosti, hýbe se bezděčně, nesdílí svou skutečnost s ostatními, a tedy je samo, mimo život – nesmrtelné. Každý jeho pohyb a čin váží naše vlastní bytí a konfrontuje je se zkázou, kterou to tiché celuloidové zjevení páchá. Kde jsou hranice nás samých a čeho jsou právy naše city? Jakou měrou se překrýváme s Životem a kolik z nás je jen bezděčným a zbytným nánosem parazitujícím na tom krystalu, který má na život právo… (26.08.2017)

Úvodní varování diváků dnes působí přinejmenším úsměvným dojmem a přes skvělý výkon Borise Karloffa už film nikomu hrůzu nenažene. Legendární horor nejvíce trpí svou krátkou stopáží, která zjednodušila děj natolik, že některé věci nedávají moc smysl. Přes na svou dobu velkorysou výpravu na mě nepůsobí tak zajímavě jako o rok starší Dracula. (30.09.2004)

Včera...ne...teda... ano, včera, jsme vyslechli děj Psího srdci od Bulgakova, človíček-vypravěč ho přirovnával k Frankensteinovi. Úplně mě svrběl jazyk, možná z břitkosti onoho příběhu nebo čistě proto, že jsem magor, a že se chci pochlubit i když vlastně nemám čím. Prostě jsem chtěl říci, že jsem ten film viděl a hotovo dvacet. Pak mi došlo, že má mezera v dějinách kinematografie je větší než ozónová díra. Já Frankensteina neviděl. Totálně jsem zbělal. A jsem bílý pořád. Proč? Znáte to neúprosně čekání u doktora? Vynásobte si ho dvaceti a dostane pravou délku tohoto filmu. Ano, i 71 minut se může vléct. Čest režisérovi, který vystavěl atmosféru par excelance, ale jelikož film má člověka přivést do stavu extáze, musím se poslušně řadit k lidem, jež nadšení nejsou a ani být nemohou.P.S. Proč "hlas" Frankensteina zní jako zvuk značně nepročištěného hoboje??? (19.12.2009)

Rozporuplná klasika. Boris Karloff je skvelý a jednotlivé scény bravúrne nasnímané, ale sú tak nejako mechanicky, nezáživne pozliepané v jeden nemastný neslaný celok, ktorého kardinálnym handicapom je absencia hudby. Tá by totiž okrem emocionálneho náboja filmu určite zvýšila aj kompaktnosť jeho pokrivkávajúcej strihovej skladby. Pokračovanie Bride of Frankenstein je po všetkých stránkach veľkým krokom vpred. (16.09.2003)

Klasická adaptace Frankensteina zůstává svým způsobem nesmrtelná. V rozsáhlých studiových kulisách je rozehrán známý příběh vědce, toužícího stvořit nový život, a monstra, které je v podstatě obětí doktorových experimentů. Místo děsivého hororu však zůstalo dojemné drama nešťastného monstra tak, jak Schelleyová zamýšlela. Jednou z nejdojemnějších scén je setkání monstra s malou Marií. Roztomilá hra se skončí nešťastně... Velmi působivá je pak scéna s pochodněmi, které dodávají snímku příznačný nádech. Vrcholná noční scéna s větrným mlýnem se stala jakýmsi symbolem konce toho, jenž byl stvořen proti své vůli, a bývá často citována v jiných filmech. A jak nadčasově zní baronovo prohlášení - Je úžasné, jak pár lahví piva dokáže lidi spřátelit. Zítra už se budou zase jen hádat. Karloff je bezkonkurenčně nejlepší monstrum všech dob. (09.01.2018)