Kabinet doktora Caligariho

Démonický náměsíčník Cesar se jako subtilní krvežíznivý pavouk plíží pokřiveným městem, aby spáchal další hrozný zločin, který mu byl vnuknut šíleným doktorem Caligarim. Anebo snad je tu šílený úplně někdo jiný? Pokud jsem pochopil pointu dobře, tak musím napsat, že je tento skvost jedno z nejgeniálnějších děl, které jsem viděl a právě ony expresionistické kulisy evokují pokřivenou mysl hlavního hrdiny. (17.04.2006)

Pamatujete si na epizodu ze Zemana, kdy byl v místnosti přichycen ten zlotřilej dědek Brůna se sekerou v ruce a kymácel se ze strany na stranu? Určitě jo, vždyť ta atmosféra překvapila i samotné scénáristy. Nějak jsem si na ní vzpomněl při Kabinetu doktora Caligariho, který sice nedosahuje kvalit třeba takového Fausta od Murnaua, ale co se týče kulis á la Hrátky s čertem, je to unikátní. A právě ta atmosféra mi tady strašně chyběla. Horor si vyžaduje perfektní načasování ke sledování, ale ke Caligarimu to, myslím, nepotřebujete, protože jako celek to nějak protejká mezi prsty. A to nemám rád. Wiene se snažil, ale když divák otírá raději prach z monitoru než pozoruje děj, je asi něco v nepořádku. A výmluva typu: "No dobrá...ale podívej se z jakýho je to roku. Ten film nemůže být dokonalej..." neberu. Viz. Faust! (02.07.2009)

Tohle je fakt tezky hodnotit, na jednu stranu 89 let starej film a na takovyhle archivni kousky ja fakt bezne nekoukam, tudiz me to nejak zvlast nebralo, na druhou stranu i pres stari snimku to porad ma co nabidnout. Pribeh sice pusobi dojmem, ze by se i pres svou 70 minutovou delku moh zkratit na polovinu, vyhazet zbytecny sceny a tim tak predejit misty silny nude, na druhou stranu je vcelku zajimavej a i kdyz nepatri k nejslozitejsim a nektery vysvetlivky typu "je noc" byly mimo, nabizi docela fajnovej zaver. Co se tyce hercu, ty hrajou docela solidne, coz v tomhle pripade znamena, ze se nastesti netvari jak blazni a zurive negestikulujou, coz je u techhle nemejch filmu spis vyjimka. Hudbu nema cenu hodnotit, to zalezi, kdo ji zrovna hraje, film je nemej. No a ted k tomu asi nejvetsimu lakadlu filmu, kulisy. Kdyz postavy prochazej ulicema, domama a podobne, tak to pusobi fakt hodne atmosfericky. Na druhou stranu, nejaky vetsi zabery na mesto, krajinu a podobne, spis vypadaj jak z kreslenyho Vecernicku. Takze celkove tohle rozhodne neni typ filmu pro me, ale je docela atmosferickej a i kdyz jsem se misty nudil, rozhodne to stoji za skouknuti. Ale kdo ma tyhle filmy rad, at si klidne jednu hvezdicku k mymu hodnoceni prihodi. (27.08.2009)

Temná metafora ve zdeformovaných kulisách města, kde se snoubí kubismus s expresionismem v jemném oparu dada. Film jsem viděl s hudbou Rainera Viertelboecka (1993). V řadě scén mi připomněla německou industriální skupinu Einstürzende Neubauten - klasické nástroje připomínají hudbu počátku minulého století, do toho prolínají nástroje elektronické a následně rozličné bicí a ruchy. Snímek s řadou významů, a tedy vykládaný různě, je dnes již klasickým dílem německého expresionismu. Doba po skončení války, rozvrácená německá ekonomika, neradostné vyhlídky, manipulace s jedincem....já si ale kromě toho vzpomněl na E.A.Poa (Metoda doktora Téra a profesora Péra). Kulisy, výprava, líčení herců, hudba a skvělý konec. Příběh sám dnes jistě objevný není a jeho zpracování bude asi současného diváka nudit. Za pozornost ale stojí některé detaily, které se staly zřejmě vzorem pro další filmy - stínohra (vraždění) a toporná chůze Cesara připomenou další klasiku - Upír Nosferatu... (09.04.2014)

Patrí film medzi umenie? Dnes je odpoveď jasná, ale v prvých rokoch 20. storočia sa na túto tému viedli v Nemecku búrlivé intelektuálne diskusie. Kabinet doktora Caligariho, natočený dva roky po konci prvej svetovej vojny, problém vyriešil tým, že vniesol do filmu rôznorodé techniky expresionizmu. Wiene napísal dielo v spolupráci s Carlom Mayerom, dôležitou postavou nemeckej kinematografie 20. rokov. Film postavili na estetike fragmentárnosti, ktorá sa na plátne demonštruje okrem iného tým, že hlavný príbeh má svoj vonkajší rámec. S postupom filmu je stále výraznejšia originalita každého záberu: jedny z najsilnejších obrazov v dejinách kinematografie ľahko prevážia mierne nedostatky scénickej výpravy. Sledujeme hru lomených línií, šerosvitu a mohutných tieňov, ktoré sa tiahnu po stenách, chodníkoch a zveličených objektoch, a to všetko z natoľko pokrútených perspektív, že sa razom ocitáme vo svete nočných môr. Film, ovplyvnený divadelnými postupmi a realizovaný s veľmi obmedzeným rozpočtom, vďačí za svoju jedinečnú vizáž trojici umelcov zo známeho berlínskeho magazínu Der Sturm, ktorí namaľovali kulisy. Herecké výkony (a nielen Conrada Veidta, ktorý sa týmto dielom presadil vo svete) drží nad priemerom jednak ľahko hysterický nádych, jednak prízračné nalíčené tváre a starodávne oblečenie. Hoci sa nemecký expresionizmus snaží týmto dielom utiecť zo zúfalej skutočnosti do fantastických vízií, ktoré produkuje duševná nemoc, neprestáva reflektovať svoju dobu. Siegfried Kracauer považoval Kabinet doktora Caligariho a ďalšie nemecké filmy z rokov 1920-1933 za predzvesť nacizmu; opakovane sa v nich totiž objavujú hrozivé figúry, ktoré úspešne ovládajú masy. Ale Wieneho snímok zpracuváva i večné hororové témy: príbeh netvora, ktorý svojím konaním realizuje naše potlačované predstavy. 80% (10.10.2009)