Tonda, Slávka a kouzelné světlo

Česká (a slovenská) animace je v posledních letech opět na světové úrovni. Nejnověji to potvrdil česko-slovensko-maďarský loutkový film Tonda, Slávka a kouzelné světlo, nedávno oceněný v Annecy. Celovečerní debut Filipa Pošivače vypadá díky úžasným barvám, světlům (!) a neotřelým vizuálním nápadům tak dobře, že jsem měl chuť pomalu každý záběr zastavit a chvíli si jej vychutnávat. Už jen svým dotaženým zpracováním (např. dynamická kamera Denisy Buranové, která si bere něco z hrané tvorby a přispívá k originalitě výtvarné koncepce), kdy mi jedinkrát nepřišlo, že by tvůrci dělali nějaké ústupky, natož něco odbyli, jde o mimořádný film. A výjimečný, nejen v tuzemském kontextu, je i příběh napsaný Janou Šrámkovou. Způsobem, který je (soudě z reakcí) srozumitelný dětem – nahánění andulky, která stejně jako Tonda nechce zůstat v kleci, udržuje dění v pohybu – a na hlubší rovině oslovuje i dospělé, vypráví o malém velkém dobrodružství jedenáctiletého kluka, který svítí. Možná si najdete jiný interpretační klíč, ten film má dost tematických rovin (deprese, rodičovství, seberealizace), ale pro mě šlo hlavně o vzácně citlivé (a extrémně relatable) vyprávění o prožívání dítěte, které je neurodivergentní (nebo prostě jakkoli jiné – za svícení nechť si každý dosadí to, s čím se nejsnáze dokáže ztotožnit) a snaží se, vzdor milujícím, hyperprotektivním rodičům, najít své místo ve společnosti, zde zastoupené jedním mnohapatrovým činžákem. Film na příkladu přátelství titulní dvojice ukazuje, že celkem pomáhá, když potkáte lidi, nebo alespoň jednoho člověka, se kterým si rozumíte (Tonda jako jediný vidí Slávčiny představy) a přijímáte se ve své odlišnosti natolik, že vám to dodá odvahu vystoupit z privátního (fantazijního) světa a podělit se s ostatními o své vnitřní světlo, které jste dlouho vnímali jako omezení (bez světla, ať od Tondy nebo ze Slávčiny baterky, je přitom okolní prostředí, zde zpřítomněné duchem místa, vyživováno jen negativními emocemi rozhádaných lidí). Někomu se podobné (sebe)přijetí poštěstí v jedenácti, někomu v devětadvaceti. Nádherný film pro empatické publikum. A samozřejmě, že pracuje se symboly, které lze interpretovat různými způsoby (ale které logicky/motivicky zapadají do celku, stačí být trochu všímavější, vnímat film, ne jeho ideální verzi, kterou máte v hlavě), a s archetypálními postavami reprezentujícími určité vlastnosti, nikoliv s psychologicky prokreslenými charaktery, jejichž každý krok by byl realisticky motivován, je to přece pohádka/podobenství. 90% (07.10.2023)

Nádherný animovaný kousek, který po předloňském Myši patří do nebe předvádí, jak kvalitní stop-motion tvorbu v Čechách máme. A nejde pouze o krásu vizuální, kde kromě obecné stylizace musím pochválit výbornou práci s barvami a světlem. Jde také o krásu dějovou, kdy tvůrci lehce a s citem odvyprávěli příběh ověnčen mnoha (často i těžkými) tématy, a to způsobem, který zajišťuje zážitek jak dětem, tak dospělým. Ať jde tedy o dospívání, hledání dobra v lidech či o deprese a otázku "správného" přístupu k rodičovství, všechno tam najdete a i přes krásně zaobalení se film nebojí jít v rámci možností do hloubky, takže jsem si místy říkal, jestli to ty děti mají šanci pobrat. Tak či tak jde o vynikající snímek, který dělá tu nejlepší reklamu české animované tvorbě a doufám, že v příštích letech dorazí další. (08.11.2023)

CO MŮŽE BEJT ZAČ TEN GÉNIUS? Příběh, vystavěný na celkem klasických kamenech (dům jako symbol společnosti, dva protikladní hrdinové, rodiče, nedoceňující své děti, starý bručoun, který je ve skutečnosti hodný), ovšem přiznávám, že neskutečně vymazlená animace a vrchovatá emocionální stránka příběhu vytáhly mé hodnocení výš. Taky se mi moc líbilo obsazení (hlavně přirození dětští herci & Pavel Nový). 90%. (13.07.2024)

Když světlo vstoupí do podsvětí. // Loutková animace v dílech Jiřího Trnky, Karla Zemana, Jana Švankmajera či Hermíny Týrlové kdysi proslavila československý film. Po revoluci prestiž zdejšího animovaného filmu upadla, nyní však zašlou slávu ruční české animace připomíná novinka Filipa Pošivače Tonda, Slávka a kouzelné světlo. Tonda svítí. Tento stav zde pochopitelně slouží jako metafora odlišnosti, je ale zajímavé, že tvůrci si jako symbol vymykání zvolili právě osvětlení, které se přeneseně užívá pro slovo „pochopit“. A pochopení nalezne ve Slávce, která se právě přistěhovala se svou matkou, zlomenou z toho, že její mezinárodní kariéra baleríny kvůli věku skončila.  Imaginace je něco, co dokáže spojovat. Jediný, kdo vidí Slávčiny baterkou osvětlené fantazie, je právě Tonda. Je to nesmírně účinný prostředek, jak ilustrovat zvláštní sounáležitost mezi postavami. Něco podobného užil i seriál Fleabag, v němž se hlavní hrdinka opakovaně obrací do kamery. Tohoto boření čtvrté stěny a „mizení“ si povšimne jen jedna další postava, muž, jenž ji plně a soustředěně vidí. Značí to velkou procítěnost a empatii. Topografie filmu od domu, všech jeho zákoutí a podsvětí, po dvorek a jeho okolí je vysoce promyšlená a hmatatelná, fázová animace pak dává vyniknout materialitě filmu, jeho barvám, světlu. Zejména od Jiřího Trnky přebírá schopnost ztratit se v místě, podobně jako jeho Zahrada je na první pohled rozlehlá, až neprobádatelná, rozkládající se do nekonečna, je bez hranic jako fantazie samotná. Tak působí i svět v Tondovi, Slávce a kouzelném světle. (01.06.2024)

Moje nejoblíbenější loutkovo-animovaná pohádka je už spousty let Koralína (díky Neil Gaimane) a dlouho jsem ani žádnou, která by mě zaujala neviděla.  Ovšem tuhle českou artovku vřele doporučuju. Nejen že to má naprosto perfektní animaci, kameru, techniku, ale ono je to i kouzelně tajemné a když začala hrát moje oblíbená Dvořákova - Serenade for Strings bylo jasné, že to nemůže dopadnout jinak než dobře.  Česká animovaná tvorba měla a má ve světě velkou váhu a tohle to potvrzuje. (25.11.2023)