The Front Page
Na titulnej strane
Na titulnej stránke
The Front Page
The Front Page
The Front Page
Režie:
Billy WilderKamera:
Jordan CronenwethHrají:
Jack Lemmon, Walter Matthau, Susan Sarandon, Vincent Gardenia, David Wayne, Allen Garfield, Austin Pendleton, Charles Durning, Herb Edelman, Martin Gabel (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Poprava nebo svatba? Jack Lemmon a Walter Matthau v hlavních rolích americké komedie o zlatých časech novinářského řemesla. Divadelní hra Bena Hechta a Charlese MacArthura Na titulní straně (1929) je známá i z našich jevišť a už několikrát byla předmětem filmového zpracování (Titulní stránka – 1931; Jeho dívka Pátek – 1940; nepodařená modernizace Přeladit na život – 1987). Známý hollywoodský tvůrce Billy Wilder (1906–2003) se k prověřené předloze obrátil v roce 1974 a v duchu tehdejší vlny retrofilmů (Podraz aj.) její děj ponechal ve dvacátých letech, tedy v době, kdy sám byl ještě aktivním novinářem. Příběh je velmi dobře známý. Přední reportér chicagského Examineru Hildy Johnson (Jack Lemmon) hodlá pověsit své řemeslo na hřebík a vzít si svoji vyvolenou Peggy (Susan Sarandonová). Jeho nelítostný šéf Walter Burns (Walter Matthau) má však o Hildyho budoucnosti zcela jiné představy a nehodlá svého nejlepšího koně jen tak nechat odejít. A jako na zavolanou se objeví případ, který nemůže popsat nikdo jiný než Hildy, protože patří právě na titulní stranu. Tím případem je chystaná poprava odsouzence Earla Williamse (Austin Pendleton), jejíž protagonista však s nechtěnou pomocí úředních osob uniká oprátce. Wilder se svým stálým spolupracovníkem I.A.L. Diamondem udělali drobné úpravy v textu (především vzhledem k hereckému obsazení – Lemmon byl přece jen o dost starší než má být postava Hildyho), ale zachovali jednotu místa, a tak se většina akce odehrává v místnosti pro novináře v chicagské soudní budově. Vedle ústřední herecké dvojice, již Wilder společně využil už podruhé (předtím ve Štístkovi – 1966), se ve filmu objevuje plejáda předních charakterních herců, Vincent Gardenia jako šerif, Harold Gould jako starosta, Carol Burnettová jako prostitutka Mollie a v rolích novinářů Charles Durning, Herb Edelman a další. Lemmon a Matthau byli za své výkony nominováni na Zlatý glóbus. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (173)
Když jsem si tak procházela příběh Na titulní straně, měla jsem dojem, že kdyby Jacka Lemmona a Waltera Matthau vystřídali třeba Pierre Richard nebo Louis de Funés, jednalo by se o klasickou bláznivou francouzskou komedii. Takový jsem měla z filmu dojem. Nějak jsem tam neviděla tu "ameriku", ale cítila tu francouzskou spontánnost a bláznivost. Možná jen můj dojem. Jedná se o totální humorný nášup, kde všichni okolo sypou téměř v každé scéně hlášky z rukávu. A každá scéna nabízí bláznivější gag, než ta předešlá. "Nemohli byste tu popravu posunout ze sedmi na pět, aby se stihlo ranní vydání?", "Šerif tvrdí, že bude zadržen každým okamžikem, což znamená, že nemá ponětí, kde se nachází." :) ()
Já mám k těmto komorním komediím natočeným podle divadelních her velmi kladný vztah, takže jsem se i tentokrát těšil. Možná až příliš. Téma mě bavilo, zvlášť když se ukázalo, že se některé praktiky v novinářské branži od třicátých let příliš nezměnily, postavy byly výborně napsané i zahrané, ale celkové provedení u mě občas zaskřípalo. Jasně, u komedie očekávám, že se budu smát, jenže tentokrát jsem měl pocit, že ze mě tvůrci chtějí dostat ten smích násilím. Vůbec netuším proč místy tolik tlačili na pilu, šlo přece o zkušenou sestavu, od níž bych takovou chybu nečekal. Bylo mi to fakt nepříjemné a přirovnal bych to asi k nějakému ne příliš hlasitému ale vytrvalému, otravnému zvuku, který sice chvílemi přestanete vnímat, ale přece jen víte, že tam stále je. Tahle přemíra snahy, která v jednu chvíli přešla až v ne zrovna dobrou grotesku, mě věru nepotěšila, pokazila mi výsledný dojem a připravila snímek minimálně o jednu hvězdičku z mého hodnocení. / Poučení: Je-li práce zároveň tvým koníčkem, riskuješ, že se staneš workoholikem. ()
První verze této divadelní hry Jeho dívka pátek byla tradiční konverzačkou, kde vše závisí na rychlosti. Wilder podtrhl politickou moralitu, přidal hrubší slova a hlavně se na celý ten novinářský kolotoč dívá daleko více cyničtěji. Rozhodně je tato verze víc emocionální a spíše než na vybroušeném slovním kočkování stojí na situačních zápletkách. ()
WHAT'S THERE TO MIND? THE NIGHT IS YOUNG, THE ORCHIDS ARE SMELLING, THE METER IS RUNNING! (CLINK) JUST MADE ANOTHER NICKEL!!! Nesmrtelná dvojka Jack a Walter ve filmu skvělého námětu. Viděl jsem již před tím verzi s Carym a pamatuji si, že jsem se u ní neskutečně bavil. Tady mi to chvilkami připadalo slabší, ale naštěstí tam kde Jack nestíhal to naprosto s velkou grácií zachraňoval právě Walter. Co věta to totální nářez. Myslím, že lepšího vydavatele již nikdy neuvidím. Přesně ten typ, který říká co se mu hodí a zatím má za zády zkřížené prsty. ()
Galerie (76)
Zajímavosti (10)
- Divadelní verze titulu měla premiéru v Times Square Theater 14. srpna 1929 a dočkala se zde 276 repríz. (mi-ib)
- Jedná se o třetí filmové setkání Jacka Lemmona a Waltera Matthaua, kteří si společně zahráli v celkem 10 filmech. (mi-ib)
- Nápad Waltera Burnse (Walter Matthau), aby Hildy Johnson (Jack Lemmon) vyfotografoval oběšeného Earla Williamse (Austin Pendleton) pomocí fotoaparátu připevněného na kotníku své nohy, se v minulosti skutečně odehrál. 12. ledna 1928 - 18 měsíců před premiérou divadelní hry Bena Hechta a Charlese MacArthura „The Front Page“ – byli vražedkyně Ruth Brown Snyderová a její milenec Henry Judd Gray popraveni na elektrickém křesle za rok starou vraždu Ruthiina manžela Alberta Snydera. V momentě, kdy byla popravována Ruth Snyderová, pořídil reportér novin Chicago Tribune Tom Howard pomocí fotoaparátu připevněného na noze dnes již notoricky známý snímek "Ruth v křesle". Tento fotoaparát je dnes součástí sbírky Smithsonian's National Museum of American History. Ironií je, že případem Ruth Snyderové a Henryho Graye byla inspirovaná novela spisovatele Jamese M. Caina, která se stala základem pro film Pojistka smrti (1944), který režíroval také Billy Wilder. (mi-ib)
Osud novináře Hildyho Johnsona (Jack Lemmon), jemuž se zachtělo vypadnout z šíleného kolotoče zpravodajství, oženit se a žít přirozený lidský život, ale místo toho je neustále vtahován jakousi podivnou silou tam, odkud chce odejít, je ve své podstatě podobný osudu většiny lidí v technologicky rozvinuté bohaté kapitalistické společnosti, kteří musí pracovat čím dál víc, a to i přesto, že kapitalismus jako nejefektivnější systém již dávno vyprodukoval a dále produkuje přehršel všeho pro to, aby lidé převážnou většinu svého času trávili v zájmových společenstvích a věnovali se osobnímu rozvoji. Tomuto paradoxu nucené hyperčinnosti při dostatku všeho, co je zapotřebí k normálnímu lidskému životu, a při současné touze lidí tento život konečně začít žít, je věnována čerstvá kritická úvaha britského antropologa Davida Graebera "On the Phenomenon of Bullshit Jobs" (Strike! Magazine, léto 2013), česky "Práce na hovno" (http://a2larm.cz/2013/09/prace-na-hovno). Graeber tento paradox nesouladu mezi lidskými představami, potřebami a přáními a reálným stavem věcí vystihuje větou: "Jako kdyby někdo tam venku vymýšlel nesmyslnou práci jen proto, abychom všichni pořád pracovali." Co je to za sílu, která nutí lidi dělat to, co často nejenže dělat nechtějí, ale dělat ani nezbytně nemusí? Graeber odpovídá, že tou sílou je tlak vládnoucí mocenské špičky, která stojí u pák a stavidel systému: "Odpověď samozřejmě není ekonomická; je morální a politická. Vládnoucí třída pochopila, že šťastné a produktivní obyvatelstvo, které disponuje spoustou volného času, je pro ni smrtelným nebezpečím. ... jestliže jedno procento obyvatel ovládá většinu dostupného bohatství, pak takzvaný volný trh odráží jen to, co považují za užitečné nebo důležité oni, nikoli zbývající procento populace." Ve filmu Na titulní straně tuto hybnou sílu zastupuje šéfredaktor Walter Burns (Walter Matthau), který všemi pravdami i nepravdami nutí Hildyho Johnsona k tomu, aby ve své novinářské práci pokračoval. Důsledná logika však vyžaduje udělat ještě větší odstup a položit otázku – A jaká síla pohání všechny ekonomické, politické, administrativní a jiné manažery a nutí je nastavovat systém lidské civilizace ne ve prospěch lidí a jejich harmonického života, ale pro existenci a prospěch technologií a informací? Co ty manažery a mocné tohoto světa oslepuje a zbavuje je pocitu lidské sounáležitosti a dělá z nich poslušné sluhy všeho toho, co lidstvo produkuje? Odpověď zní: stejně jak šéfredaktora Waltera Burnse pohání vidina vzniku nejlepší titulní strany novin, byť na jeden den, tak i manažery civilizace pohání vidina vzniku hmotných i nehmotných objektů, které těm manažerům na oplátku za svoji existenci zabezpečí moc, úspěch a slávu v lidské společnosti. "Věci nás řídí. Ale to, co vládne, nejsou ´věci´, nýbrž provoz věcí" (Adam Bernau). Pokud by si lidé přiznali to, co již dávno tvrdí fenomenologie – že veškeré hmotné i nehmotné nepřírodní fenomény (věci, informace) jsou "živé", i když vznikají a rozmnožují se hlavně prostřednictvím lidí, pak by lidská společnost byla schopna vnímat realitu jinak, čili byla by schopna pochopit, že má velmi silnou konkurenci v životním prostředí a musí se s ní dělit o zdroje, což by pomohlo nastavovat systém mnohem příznivěji k lidským potřebám samotných lidí, nikoliv strojů, financí, informací atp., jak je tomu dnes. "Na titulní straně" však napovídá, kdo vítězí a kdo nakonec zvítězí, a není to ani člověk, ani jeho lidský život. ___ Více a lépe o samotném filmu napsal uživatel sportovec. Jen, abych nezapomněla, dodám, že tento film a Obchodník se zbraněmi mají shodné počáteční sekvence – výroby novin a výroby kulky, přitom závěr jejích cesty je také stejný – i informace, i kulka končí nakonec v hlavě člověka. () (méně) (více)