Ztracený víkend

„Jedna sklenka je málo a sto jich nestačí“. S. Kubrick má svojí (vesmírnou) odyseu, B. Wilder (anti)pijáckou. S trochou nadsázky by se dalo (v mém případě) napsat následující: „k té Billyho bych si (zřejmě) panáka nenalil, tu Stanleyho bych naopak dobrovolně (napodruhé) bez panáka resp.lahve (rozhodně) neabsolvoval“. Teď vážně. Alkohol(ismus) není nikdy řešením problému, max tak hodně krátkozrakým, tj., do prvního (nikoliv však posledního) (vy)střízlivění. Je pouhou záminkou k chabé omluvě resp. výmluvě, tj. aktem slabošství.... Je mi jasný, že tohle by se zřejmě i B. Wilderovi (v době vzniku) těžko protlačovalo skrz americká studia, ale věčná to škoda.... kdyby hlavního hrdinu, potom co ho nechal vykoupat v těch nejhorších sračkách, nechal dopít ten pověstný kalich hořkosti až do úplného dna (to doslova), nebylo by takřka co vytýkat. (Tady má Requiem za sen D. Aronofsky(ho) jasně navrch). Přesto, nutno jedním dechem dodat, (životní) pravda (byť přikrášlená) v tom i tak je a mluvit o happy endu není také tak úplně na místě. Přestat pít (chlastat) musí člověk skutečně chtít sám. Nikoliv nejbližší okolí, rodina, přátelé, ale pouze a jenom ON sám. Oni můžou být pouze (jeho) oporou, byť kolikrát trpí víc než dotyčný, což snímek také více než výmluvně ukazuje. V nejednom případě se potom (bohužel) spolu s dotyčným svezou na šikmou plochu i oni. Zejména je to potom teprve začátek, byť ten prvotní impuls není nedůležitý. Následný návrat do života je však o poznání těžší. Ne nadarmo se říká, že neexistuje něco jako vyléčený alkholik-abstinent, ale lékařská věda zná pouze termín abstinující alkoholik. Wilder tohle všechno (byť poněkud nešťastně) v samotném otevřeném (nedořčeném) závěru také naznačuje. Vše ostatní je ovšem bez výraznějších námitek. Počínaje (černobílou) kamerou se smyslem pro detail Johna F.Seitze, přes nezaměnitelnou osobitou Wilderovu režii a hlavním představitelem R. Millandem, coby neúspěšným spisovatelem resp. (ne)napravitelným alkoholikem Donem Birnamem, konče. Ten pohled, ty lesknoucí se oči, vždy, když před ním postavili dalšího panáka, novou (plnou) láhev a v kontrastu s tím ten (polo)šílený resp. zoufalý výraz před prázdnou láhví.... nejeden se neubrání rouhající se myšlence, že dotyčný (tak jako původce literární předlohy Charles R. Jackson) musel nutně čerpat z vlastní trpké zkušenosti. Nechci (a nebudu) si hrát na odborníka na rok 1945 (to 1946 „už by byla jiná“ :-), tudíž se vystříhám vzletných frází typu: „oscar nemohl skončit v lepších (povolanějších) rukou, ale snad si můžu dovolit napsat, že v (daleko) horších zcela jistě. Hlavní postava může divákovi ze samé podstaty přijít krajně nesympatická (žádný div), nic to však nemůže změnit na holém (nezpochybnitelném) faktu, tj., nepopiratelné kvalitě snímku jako takového resp. (viz výše zmiňované) velikosti B. Wildera a R. Millanda. I přes jisté (opodstatněné) výhrady musí divák chtě nechtě nakonec uznat, že tohle drama nesklouzlo k laciné moralitce, protialkoholní agitce popř. sentimentálnímu melodramatu. Samotný závěr může sice (z dnešního pohledu) připadat spoustě z nás poněkud změkčilý, v době svého vzniku byl však trnem v oku nejednomu majiteli baru, hospody... Ostatně pádným důkazem (argumentem) budiž samotný fakt, jak na snímek nahlíželi a co vše pro(ti) jeho (ne)distribuci do kin dělali samotní výrobci alkoholu. Jisté je jedno. Právě tímto snímkem skončili zromantizované (filmové) představy tehdejšího Hollywoodu o alkoholu jako nedílné, zcela bezpečné součásti (bohémského) života tehdejší smetánky. Za to náleží Billymu (můj) velký dík. 90% (14.05.2013) (méně) (více)