Odpolední láska

Velice milý film s tou nejkouzelnější herečkou, která se kdy objevila na stříbrném plátně. Hlavně kvůli Audrey je celá atmosféra filmu takto milá a v mých očích to na ní celé stojí. Jinak typická romance vystavěná na vztahu - starý bohatý proutník (G. Cooper) vs. mladá a krásná slečinka (Audrey H). Příběh plyne tak nějak pomalu, ale čím více se blíží závěru, tím více je strhující a vůbec samotný závěr je lehce dojímající - trošku podobný tomu z Tiffanyho. 8/10 (16.08.2010)

Jakoby Wilder při natáčení tohoto filmu trpěl maniodepresivní psychózou. V manické fázi natočil frivolní začátek a sladce dojímavý konec, ale pak se propadl do deprese a v ní nasnímal sáhodlouhou zbývající část filmu, která je utahaná a nudí. Špatné je i vedení herců, kdy Cooper je v jednu chvíli na smrt žárlivý, v druhé se směje jako blázen a pak se zase vrací do šarže obstarožního seladona. Ano, na tuhle roli už je starý. Audrey je sice nádherná, ale té vílovitě podané zamilovanosti bylo taky příliš. ___ Wilder jakoby vizionářsky předjímal z manifestu Dogma zásadu, že když zazní ve filmu hudba, musí být reálně zdůvodněná. Proto ta cikánská kapela, která otravně šmidlá snad v polovině všech scén. Je to zklamání. /2. 12. 12./ (02.12.2012)

Od Odpolední lásky jsem téměř nic neočekával. Mé pochybnosti k černobílému filmu z roku 1957 však rozprášila vlna brilantního humoru, inteligentně vystavěných dialogů i hudbou podbarvené romantiky. Jistě, najdou se zde chyby, tojice hlavních představitelů filmu je však natolik výborná, že jsem nedostatky zkrátka přehlížel. A režisér Billy Wilder si mě získal pro další jeho filmy. (01.05.2011)

Herecký koncert mladičké (a už přesto protřelé) Audrey Hepburn a zkušeného elegána Gary Coopera v humorně laděném snímku Billyho Wildera. Chemie mezi nimi i přes velký věkový rozdíl fungovovala a byl na ně krásný pohled. Krásnou kulisu dělaly vedlejší, ale o nic méně důležité postavy jako otec či "hloupý" manžel. Klasický příběh lásky mezi dvěma lidmi, kteří se nemohli lišit víc, a přesto měli něco společného ... odpolední lásku. (13.11.2010)

Och bože, myslel jsem, že kombinace mých oblíbených jmen Wilder & Hepburn bude zárukou příjemné zábavy. Namísto toho můžu bezprostředně po dokoukání napsat jen, že ten film je... tak strašně úmorně dlouhý. Ale vážně, dokoukat ho mě stále nemalé přemáhání, hnané vposledku už jen zvědavostí, jak celá ta kravina dopadne. Protože za sebe nemám problém napsat, že mě serou filmy, které uráží mou inteligenci - a tento se k nim řadí dokonale. Jeho absurdně vykonstruovaná zápletka se blíží míře nepravděpodobnosti téměř nesnesitelné - sledovat celý ten přiblblý spektákl se proto rovnalo téměř utrpení, které ještě umocňovala ta příšerná kráva, která opakovaně mlátila svého nebohého jorkšíra. Jestli toto má být vtipné, pak asi žiju v jiném vesmíru. Pochopení jsem neměl ani pro brutální věkový rozdíl mezi ústřední milostnou dvojicí - pokaždé, když se mě nějaký přiblblý hollywoodský film snaží přesvědčit, že po světě chodí nezadané krásné mladé dívky, které jsou stižené gerontofilií, aniž by to současně byly zlatokopky - jinak si totiž nelze vysvětlit motivaci postavy Ariane, která se z nepochopitelného důvodu zakouká do chlápka, který by mohl být její děda, aniž by to dělala ze zištných důvodů - dostávám chuť rvát si vlasy z hlavy a řvát vzteky na celé kolo. Och bože, radši nedomýšlet, kolika lidem už stihly podobné filmové bláboly kontaminovat myšlení celou tou jejich zvrácenou logikou, že láska je na prvním místě - a že Francouzi na ní mají v jistém smyslu monopol, chtělo by se dodat po dokoukání téhle slátaniny, která zase o chlup podpořila mou averzi ke všemu žabožroutskému. Tři hvězdy hlavě za roztomilou Audrey a příjemnou starosvětskost celého filmu, jehož cudnost tvoří osvěžující kontrast vůči současné přesexualizované filmové produkci. (19.09.2014)