One, Two, Three
One, Two, Three
Režie:
Billy WilderKamera:
Daniel L. FappHudba:
André PrevinHrají:
James Cagney, Horst Buchholz, Pamela Tiffin, Arlene Francis, Howard St. John, Ralf Wolter, Hubert von Meyerinck, Liselotte Pulver, Red Buttons (více)Obsahy(2)
Coca-Cola versus komunismus! Hollywoodský režisér Billy Wilder (1906–2002) je v našich končinách nejvíc známý populární převlekovou fraškou Někdo to rád horké (1959). V jejím stínu stojí trochu neprávem jiná bláznivá veselohra Raz, dva, tři (1961), která se sžíravým vtipem reagovala na tehdejší politickou situaci v rozděleném Berlíně. A to byl také důvod, proč se u nás před rokem 1989 nesměla promítat. Jak bylo Wilderovým zvykem, u zrodu filmu stála prověřená látka, stejnojmenná jednoaktovka Ference Molnára, kterou režisér viděl už při její berlínské premiéře v roce 1929. Šéf berlínské pobočky Coca-Coly McNamara (James Cagney) se má postarat o dceru svého nadřízeného a jeho organizační schopnosti jsou podrobeny ďábelské zatěžkávací zkoušce, když během pár hodin musí z dívčina odrbaného komunistického nápadníka udělat společensky přijatelného ženicha.
Takto stručné shrnutí děje zdaleka nevystihuje, co všechno se ve filmu stane. Wilder se svým stálým spolupracovníkem I. A. L. Diamondem zachovali pouze kostru Molnárovy předlohy, dodali aktuální rámec a spoustu jedovatých výpadů, v nichž nešetřili komunisty, kapitalisty, ani nacisty (bývalé). A to vše podali ve zběsilém tempu kulometné salvy. Zběsilé tempo tehdejší doby však bylo rychlejší. Ještě během natáčení v berlínských exteriérech byla přes noc postavena nechvalně proslulá zeď a vyhnala filmaře do Mnichova. V době premiéry filmu v polovině prosince 1961 už byla situace v Berlíně úplně jiná, než jak ji vidíme ve filmu. Snímek propadl u diváků ve Spojených státech i v západním Německu, ale čas prověřil jeho hodnoty a dnes řady jeho obdivovatelů i nadále houstnou.
(Česká televize)
Videa (2)
Recenze (210)
Velmi břitká a jiskrná komedie, či spíše fraška židovského emigranta z Haliče do USA, na vážné téma kapitalismus versus komunismus. A vše osciluje, láme se, staví a padá na břitu lásky, která nezná politiku ani hranice. V hlavní roli americký kapitalista (James Cagney) v Západním Berlíně, těžící z německé pracovitosti a důkladnosti, který dostal od svého nadřízeného (ještě většího kapitalisty) ochránit jeho 17letou dceru. Jenže, ouha, ona se zamilovala do komunisty z NDR! Pomineme-li všudypřítomný zlehčující prvek - v době, kdy v socialistickém bloku bylo vězněno tisíce zemědělců a nevinných lidí - pak jde opravdu o povedenou frašku, zvláště od 10. minuty nabírá děj opravdu spád a hláška stíhá hlášku (pozor, vyhněme se špatnému dabingu z roku 2006!, Pavel Soukup je opravdu nemožný). Ukázka dialogů: On (komunista):" Nechci, aby můj syn byl kapitalista!" - Ona (univerzální koza): "Až mu bude 18, sám se rozhodne, zda chce být kapitalistou nebo bohatým komunistou"... Dobrá zábava, pokud si chceme oddychnout. Hlavní role intrikána by skvěle seděla Louis de Funesovi. A opravdu vážně míněné doporučení: nepouštět si film v českém dabingu, ale v původním znění s titulky, je to daleko lepší! ()
"Není komunista, je republikán. Je z východoněmecké republiky." Velká poklona panu Wilderovi za jeho nestrannost. Socialismus, kapitalismus i fašismus totiž od něj dostali, ve jménu dobrý zábavy, naloženo naprosto rovnoměrně. Ani nevím, zda mne víc bavila proměna přesvědčenýho komunisty ve ctěnýho aristokrata, MacNamarova velitelská rozhodnutí či srážení podpatků jeho SS-podřízených, ale to je stejně jedno. Mne tato zběsilá konverzačka prostě baví, i když zub času již stihl některé fóry svědomitě ohlodat. „Kennedy nein! Castro ja!" ()
Přes počáteční pomalejší tempo se film postupně rozjel a ke konci to už byla opravdová jízda. Narážky na komunismus, kapitalismus a fašismus se na mě hrnuly jak na běžícím pásu a chvílemi jsem měl co dělat, abych je všechny stačil pobrat, což se mi stejně nepodařilo (btw, je docela záhodno, aby byl potencionální divák alespoň trochu znalý tehdejší doby, jinak se tolik nepobaví ;-) ). Tvůrci si se snímkem opravdu vyhráli do detailů (třeba scéna s obrazem Chruščova byl opravdový bonbónek :-D ) a já se bavil (velký dík patří také výbornému Cagneymu). Škoda jen pár hluchých (ve smyslu nudnějších) míst, hlavně ze začátku filmu. "Bydlí v hotelu Potěmkin. Víte, kde to je? -Ano pane. Býval to hotel Göring. A předtím hotel Bismarck." ()
Raz, dva, tři je velmi svižná komedie s jemným a inteligentním humorem. Když se to spojí ještě s tím, že je vše moc pěkně zahrané, tak máme před sebou velmi solidní film, který si svoje místo mezi 300. nejlepšími snímky určitě zaslouží. Bohužel musím konstatovat, že druhá část filmu a s ní spojená převýchova jednoho obyvatele té východní části Berlína už mě tolik neoslovovala a film sklouzl do mírné nudy. Úplně odvařený se z filmu necítím. Já tedy hodnotím známkou dobrou. A dobrá znamená za 3. ()
Briskná, životaschopná, trefná a stále rovnako bláznivá satyrická komédia, berúca si na paškál demokraciu, komunizmus, kapitalistickú spoločnosť, napätie v rusko-amerických vzťahoch a ďalšie pálčivé témy, ktoré elegantne pretvára v humornú frašku o cocacolovom priemyselníkovi a mladom ultranacionalistickom radikálnom komunistovi s revolučnými myšlienkami, ktorých stret dá do pohybu sled udalostí a vtipných situácií, z ktorých sa divák popuká od smiechu (minimálne ten súčasný nemohol inak). Vidieť v dobe vzniku a zomrieť. WIlder opäť nesklamal a Ein, zwei, drei považujem za lepší ako legendárne Niekto to rád horúce. ()
Galerie (46)
Zajímavosti (8)
- V úvodu filmu projíždí Braniborskou bránou legrační tříkolové auto, připomínající lunární vozítko. Jedná se o vůz Messerschmitt KR200. Letecká společnost Messerschmitt měla zákaz výroby letadel, a tak se vrhla na malá auta. Autíčko mělo obsah 191 ccm s jednoválcovým dvoutaktním motorem. Maximální rychlost byla 90 km/h a nosnost 230 kg. Vyrábělo se v letech 1955–1964 a vyrobeno jich bylo přibližně 40 tisíc kusů. (sator)
- James Cagney (C.R. MacNamara) tento film údajně nikdy neviděl. (Locksley)
- Při automobilové honičce řidič Mercedesu říká, že v zrcátku vidí něco jako Nash 1937. Jenže jestli je ten Moskvič něčemu podobný, tak je to Nash Metropolitan z let 1953–1961. On totiž Nash 1937 je velmi podobný úplně jinému Moskviči, přesněji typu 400, což je vlastně licenční Opel Kadett. Ten Rusové v Moskvě vyráběli na trofejní výrobní lince, kterou si na konci války jaksi přibalili na cestu domů z Německa. (brok1)
Reklama