Za zvuků hudby

„Niekomu Wiseov komerčný muzikál sadne viac, niekomu zase menej” . Rešpektujem každé jedno hodnotenie, a taktiež každý jeden komentár. 100 ľudí, sto chutí. Nevravím, že je iba opulentný, ale i vskutku značne exteriérový Za zvukov hudby patrí medzi populárne muzikáli, keď jeho dvaja hlavní hereckí predstavitelia sa môžu zrovna teraz pochváliť, kde si pred viac, ako päťdesiatimi rokmi zahrali. Postavu Márie už rok predtým Julie Andrews stelesnila v pomaly hádam aj legendárnejšom, či obľúbenejšom muzikálovom skvoste MARY POPPINS, a tak opätovne nadviazala na to, čím je povestná. Kanaďan Christopher Plummer je dobrý, ale na Júliu skrátka nikdy nedosiahne, nech sa snaží akokoľvek. Režiséra Boba považujem niečo, ako za „otca muzikálu” , aj keď sa vyznal vo viacerých žánroch, napríklad už zostrihal Občana Kanea, alebo režíroval STAR TREK film. WEST SIDE STORY síce už cenovo neprekonal, ale finančne ho s prehľadom zdoláva. Vôbec, v 60. rokoch mal tento žáner na ružiach ustlané. Scenár je vskutku obyčajne - neobyčajný. Ako sa mníška v Rakúsku dostáva k siedmym deckám, ako vychovávateľka vedľa námorného kapitána, ktorý po nej už jedným okom pokukoval. Pred Máriou tu boli mnohé neúspešné kandidátky, ktoré zakrátko rezignovali na svoju funkciu, čiže dá sa teda očakávať, že táto „kliatba” postihne i ju ? V dome panuje tvrdá disciplína, bez smiechu a hudby, a tak príchodom ďalšieho tzv. hosťa do tohto obydlia, sa tento rituál čoskoro zmení. Sú prázdniny. A koniec 30. rokov. Nie je ťažké si domyslieť, čo visí na vlásku... / Newyorský scenárista Lehman patril určite medzi uznávanú spisovateľskú špičku, snímky ako sú : Kráľ a ja, Na sever severozápadnou dráhou, Kto sa bojí Virginie Woolfovej? , hovoria jasne samy za seba, to nepotrebuje ďalšiu dôkladnejšiu analýzu, i napriek svojim nepopierateľným skúsenostiam, sa jedná o voľnejšiu verziu von Trappovcov, kde príde na „lámanie chleba” až na konci, keď dochádza k dlho vytúženej konfrontácii. Kameramanom bol Ted D. McCord, ktorý rakúsky Salzburg, ženský kláštor, či iné kamerové nájazdy, zúžitkoval naprosto ojedinelým a mimoriadne nadčasovým spôsobom, a tak aj kvôli tomu nestráca snímok nič zo svojej atraktívnosti, ktorá je neustále extra pôsobivá a lahodná. V roku 1965 mal Wise silnú konkurenciu, v podobe Doktora Živaga, nebyť toho, tak pevne verím, že by ešte pribudol minimálne jeden oscar za kameru pre Teda, lebo stretnúť sa zoči-voči Davidovi Leanovi = minimálne si podelenie úrody, ak nie celkové stratenie, t.j. prísť o ňu. THE SOUND OF MUSIC je klasický muzikál, ktorý trhal rekordy v návštevnosti, stál za ním jeden z dvojice režisérov monumentálneho West Side Story, obsadila sa veľmi dôležitá herečka Julie Andrews, bez ktorej by to nebolo to pravé orechové, ale najmä, ak by som sa narodil v tej dobe ( okolo roku 1945 ), tak by som sa chcel dostať INKOGNITO na nakrúcanie k našim juho - západným susedom, poprípade pozrieť si samotný film, ak by bola taká možnosť. (18.02.2018)

Nádherný muzikál a kouzelná klasika. Co na tom, že se příběh nedrží přesně skutečných událostí! Životní osudy von Trappovi rodiny byl ostatně spíše inspirací a je samo o sobě hezké, že film vůbec částečně vychází ze skutečnosti. Jinak je samozřejmě patřičně romantický, pohádkový, na konci dokonce napínavý, a především diváka přiměje se zcela nově zamilovat do tónů hudby. Období vzestupu nacistického Německa a následného anšlusu dodává filmu dramatický historický kontext, který melancholickým způsobem kontrastuje s předešlými rakouskými časy… Stejně tak mě zaujala úloha jeptišek ve filmu. Když se nad tím člověk zamyslí, nebýt jejich moudrosti a pomoci by k tomuto příběhu vůbec nedošlo. :) ~(4,3★)~ (02.01.2023)

Muzikál o tom, kterak vnímavé a činorodé guvernantce srdce dětí skrze hudbu získati se podařilo, jakož i o tom, kterak na rodinnou idylku i nacisté jsou krátcí. V podstatě je to hezké, ale je to vlastně taková pohádka, kde dobro zvítězí nad zlem, zlotřilí zlotřilci ostrouhají a dobro triumfuje a přitom je to vše takové uhlazené a čisté. Možná vynechat ten nacismus, neznělo by mi to tak trochu nemístně. (27.05.2013)

Pro mě osobně malinko zapomenutý či spíše neznámý muzikál, narozdíl od chronicky známých My Fair Lady anebo Mary Poppins, ale o to krásnější a navzdory době, ve které se odehrává (před začátkem Hitlerovského běsnění), ryze pozitivní a (zvuko)malebný. Přestože Julii Andrews nikdy neodpustím, že "kvůli" ní nevyhrála Audrey Hepburn Oscara za MFL, je radost sledovat její výkon, o zpěvu ani nemluvě. Muzikál z té nejlepší americké pokladnice takovýchto blyštivých pokladů, až je jednomu tak nějak líto, že už se nic obdobného dneska netočí. Protože ony i herecké výkony všech menších anebo větších dětí jsou jedním slovem úžasné (však posuďte sami- tuhle písničku budu dostávat z hlavy asi hodně dlouho). A vědět, že byl film inspirován skutečným příběhem, užiju si jej snad ještě víc. (26.12.2013)

Ten film je naivní, až to není pěkné. Kromě písniček v něm zestárlo všechno. Strašlivě nucený humor, lepkavě melodramatický námět (s tristně nevyužitým časoprostorovým kontextem), dvě krajně nevěrohodné romantické zápletky (šestnáctileté dívce bylo v době natáčení 23). Kromě vztahů se v první polovině příběhu sice nic jiného neřeší, přesto jde o tu zábavnější část filmu. V té druhé a temnější by se něco řešit mělo, ale nakažlivě optimistický duch snímku, žádající si libovolně násilné převedení všeho negativního do něčeho pozitivního, tomu brání. Schizoidní výsledek obsahuje slušný campový potenciál: zpívající jeptišky, blbí nacisti, dětičky skotačící po alpských pastvinách a tančící kamzíci (nebo co to v tom šíleném jódlovacím loutkovém představení bylo). Není tedy pravda, že jsem se nebavil, jenom rozhodně ne na těch správných místech. Když rozmazlení fracci začali s vyhlídkou pár-hodinového půstu hladově skučet, zatímco v Německu byly pár let předtím schváleny Norimberské zákony, představoval jsem si pro pobavení totéž optikou Monty Pythonů. Nešlo jinak. Film si ve své bezelstnosti neuvědomuje, jak nevhodně blízko má v některých momentech podkuřování nacistické ideologii. Neustále je oslavována otčina, třeba kýčovitými záběry krajiny – v duchu německých nacionalistických blut und boden filmů. Krásná, blonďatá a modrooká dítka je třeba srovnat do latě hravou formou, která ale slouží témuž cíli jako dřívější militantní výchova. Svou individualitu holátka vyjadřují poslušným sborovým zpěvem. Ke starším muzikálům a k muzikálům obecně patří trocha přihlouplosti, jež na oplátku vyžaduje shovívavost hudby a tanců chtivého diváka, ale pokud je jediným smyslem takového muzikálu být sladce neškodným, třebaže by svými implicitními významy mohl zároveň napáchat škod až až, těžko se mu neposmívat. Příště si pustím jenom rozkošnější první polovinu. Nikoli ale před Vánoci, nýbrž na silvestra. 70% Zajímavé komentáře: Mahalik, Aidan (29.06.2009)