Za zvuků hudby

Na tento film jsem se hrozně dlouhou dobu chtěl podívat, ale stále jsem se nějakým způsobem neměl pořád k tomu, abych si ho pustil. Až jednoho krásného dne jsem se k tomu dokopal a musím říct, že tři hodiny u filmu mi ještě nikdy neuběhly tak rychle a pohodově jako právě se zpívající Julií Andrews. Pravda, pokud čekáte nějaký hlubokomyslný muzikál plný dramatických zvratů a složitého děje, jste na úplně blbé adrese. Film si na nic víc než jednoduchý, optimistický, roztančený a veselý film nehraje a přestože by téma nastupujícího nacismu mohlo svádět k moralizování, ždímání citů a srdcebolným chvilkám, tvůrci se naštěstí těmhle nástavbám ve snímku vyhnuli a diváku tak zbyde snímek, z něhož budete pozitivní energií nabiti až po okraj. A stejně jako po zhlédnutí Mary Poppins, i nyní mám nutkání se pídit po jednotlivých skladbách. Sakra, jak to ta Julie Andrews dělá, že mě svým vystupováním vždycky tak omámí? (24.01.2012)

Julie Andrews rok před Mary Poppins, respektive rok předtím, kdy Audrey Hepburn vyfoukla Oscara. A asi jí to nikdy neodpustím. Christopher Plummer v jeho rané tvorbě, tam, kde byl trochu nafoukanější. Jeptišky v klášteře, které mi trochu svým smyslem pro humor a dobrodružství připomínají ty ze Sestry v akci. Rakouské Alpy, které se vůbec nezměnily za těch několik let a Salzburg, kterýžto sice nepostrádá pěkná místa k nahlédnutí, ale kapánek se nám nyní rozrostl. Sedm dětí čekající zřejmě na převýchovu. Opravdu zajímavé postavy a místa. Když se vše skloubí dohromady, vznikne muzikál, která nejenže má opravdu nádherný příběh v němž naštěstí nejsou hluchá místa, je tam plno vtipů (zvlášť d+ti na stromech) a hlavně krásné písně. Nevadí, že se trochu opakují, aspoň si divák zapamatuje slova a může zpívat s ostatními. Když je řeč o ostatních, je třeba zmínit, že všichni dětští herci byli vybráni velmi pečlivě, když se mají usmát, tak se usmějí opravdu zářivě. A i té pětiletá Gretl věřím úplně vše...Těchto sedm dětí přispívá k plynně jedoucímu příběhu, který má zvratů vcelku hodně. Původně jsem si myslela, že skoro tři hodiny nemůže nikdo naplnit něčím tak příjemným, jako toto. A velmi mě mrzí, že muzikál vidělo tam málo lidí, tak málo uživatelů. Zasloužil by si více zájmu a pozornosti! A teď už mě nikdo nerušte, musím se naučit slova písní! Do Re Mi Fa.... (15.07.2012)

Očekával jsem, po zážitku z Mary Poppins (sice rozpačitě přejuchaném, ale srdečném), příjemný zážitek. Nicméně, dojem je odtažitý a trochu křečovitý. Také si nejsem jist, zda hovořit o muzikálu, když jsou tu vlastně jen dvě písně. Herecky OK, exteriéry krásné, Salzburg mám rád... ale zklamán. Slaboučké 3*. (10.03.2015)

Ten film je naivní, až to není pěkné. Kromě písniček v něm zestárlo všechno. Strašlivě nucený humor, lepkavě melodramatický námět (s tristně nevyužitým časoprostorovým kontextem), dvě krajně nevěrohodné romantické zápletky (šestnáctileté dívce bylo v době natáčení 23). Kromě vztahů se v první polovině příběhu sice nic jiného neřeší, přesto jde o tu zábavnější část filmu. V té druhé a temnější by se něco řešit mělo, ale nakažlivě optimistický duch snímku, žádající si libovolně násilné převedení všeho negativního do něčeho pozitivního, tomu brání. Schizoidní výsledek obsahuje slušný campový potenciál: zpívající jeptišky, blbí nacisti, dětičky skotačící po alpských pastvinách a tančící kamzíci (nebo co to v tom šíleném jódlovacím loutkovém představení bylo). Není tedy pravda, že jsem se nebavil, jenom rozhodně ne na těch správných místech. Když rozmazlení fracci začali s vyhlídkou pár-hodinového půstu hladově skučet, zatímco v Německu byly pár let předtím schváleny Norimberské zákony, představoval jsem si pro pobavení totéž optikou Monty Pythonů. Nešlo jinak. Film si ve své bezelstnosti neuvědomuje, jak nevhodně blízko má v některých momentech podkuřování nacistické ideologii. Neustále je oslavována otčina, třeba kýčovitými záběry krajiny – v duchu německých nacionalistických blut und boden filmů. Krásná, blonďatá a modrooká dítka je třeba srovnat do latě hravou formou, která ale slouží témuž cíli jako dřívější militantní výchova. Svou individualitu holátka vyjadřují poslušným sborovým zpěvem. Ke starším muzikálům a k muzikálům obecně patří trocha přihlouplosti, jež na oplátku vyžaduje shovívavost hudby a tanců chtivého diváka, ale pokud je jediným smyslem takového muzikálu být sladce neškodným, třebaže by svými implicitními významy mohl zároveň napáchat škod až až, těžko se mu neposmívat. Příště si pustím jenom rozkošnější první polovinu. Nikoli ale před Vánoci, nýbrž na silvestra. 70% Zajímavé komentáře: Mahalik, Aidan (29.06.2009)

„Niekomu Wiseov komerčný muzikál sadne viac, niekomu zase menej” . Rešpektujem každé jedno hodnotenie, a taktiež každý jeden komentár. 100 ľudí, sto chutí. Nevravím, že je iba opulentný, ale i vskutku značne exteriérový Za zvukov hudby patrí medzi populárne muzikáli, keď jeho dvaja hlavní hereckí predstavitelia sa môžu zrovna teraz pochváliť, kde si pred viac, ako päťdesiatimi rokmi zahrali. Postavu Márie už rok predtým Julie Andrews stelesnila v pomaly hádam aj legendárnejšom, či obľúbenejšom muzikálovom skvoste MARY POPPINS, a tak opätovne nadviazala na to, čím je povestná. Kanaďan Christopher Plummer je dobrý, ale na Júliu skrátka nikdy nedosiahne, nech sa snaží akokoľvek. Režiséra Boba považujem niečo, ako za „otca muzikálu” , aj keď sa vyznal vo viacerých žánroch, napríklad už zostrihal Občana Kanea, alebo režíroval STAR TREK film. WEST SIDE STORY síce už cenovo neprekonal, ale finančne ho s prehľadom zdoláva. Vôbec, v 60. rokoch mal tento žáner na ružiach ustlané. Scenár je vskutku obyčajne - neobyčajný. Ako sa mníška v Rakúsku dostáva k siedmym deckám, ako vychovávateľka vedľa námorného kapitána, ktorý po nej už jedným okom pokukoval. Pred Máriou tu boli mnohé neúspešné kandidátky, ktoré zakrátko rezignovali na svoju funkciu, čiže dá sa teda očakávať, že táto „kliatba” postihne i ju ? V dome panuje tvrdá disciplína, bez smiechu a hudby, a tak príchodom ďalšieho tzv. hosťa do tohto obydlia, sa tento rituál čoskoro zmení. Sú prázdniny. A koniec 30. rokov. Nie je ťažké si domyslieť, čo visí na vlásku... / Newyorský scenárista Lehman patril určite medzi uznávanú spisovateľskú špičku, snímky ako sú : Kráľ a ja, Na sever severozápadnou dráhou, Kto sa bojí Virginie Woolfovej? , hovoria jasne samy za seba, to nepotrebuje ďalšiu dôkladnejšiu analýzu, i napriek svojim nepopierateľným skúsenostiam, sa jedná o voľnejšiu verziu von Trappovcov, kde príde na „lámanie chleba” až na konci, keď dochádza k dlho vytúženej konfrontácii. Kameramanom bol Ted D. McCord, ktorý rakúsky Salzburg, ženský kláštor, či iné kamerové nájazdy, zúžitkoval naprosto ojedinelým a mimoriadne nadčasovým spôsobom, a tak aj kvôli tomu nestráca snímok nič zo svojej atraktívnosti, ktorá je neustále extra pôsobivá a lahodná. V roku 1965 mal Wise silnú konkurenciu, v podobe Doktora Živaga, nebyť toho, tak pevne verím, že by ešte pribudol minimálne jeden oscar za kameru pre Teda, lebo stretnúť sa zoči-voči Davidovi Leanovi = minimálne si podelenie úrody, ak nie celkové stratenie, t.j. prísť o ňu. THE SOUND OF MUSIC je klasický muzikál, ktorý trhal rekordy v návštevnosti, stál za ním jeden z dvojice režisérov monumentálneho West Side Story, obsadila sa veľmi dôležitá herečka Julie Andrews, bez ktorej by to nebolo to pravé orechové, ale najmä, ak by som sa narodil v tej dobe ( okolo roku 1945 ), tak by som sa chcel dostať INKOGNITO na nakrúcanie k našim juho - západným susedom, poprípade pozrieť si samotný film, ak by bola taká možnosť. (18.02.2018)