Za zvuků hudby

O tom, že existuje nějaký muzikál Za zvuků hudby, jsem se dozvěděl díky jednomu ze svých nejmilovanějších filmů, Moulin Rouge. No, nebyl jsem zklamán, zvláště Do-re-mi a Edelweiss mi asi budou znít ještě dlouho. Nicméně mě dost iritovala práce kamery, v některých záběrech to prostě "neuřídili" (myslím kameru samotnou). Po Moulin Rouge a Zpívání v dešti nejlepší muzikál, který jsem kdy viděl. (15.11.2007)

Muzikál o tom, kterak vnímavé a činorodé guvernantce srdce dětí skrze hudbu získati se podařilo, jakož i o tom, kterak na rodinnou idylku i nacisté jsou krátcí. V podstatě je to hezké, ale je to vlastně taková pohádka, kde dobro zvítězí nad zlem, zlotřilí zlotřilci ostrouhají a dobro triumfuje a přitom je to vše takové uhlazené a čisté. Možná vynechat ten nacismus, neznělo by mi to tak trochu nemístně. (27.05.2013)

Je to kouzelný film to určitě. Neohrané, ale velice chytlavé písně a tuna optimismu. A taky je to kýč jak bič. Ale přesto se mi to moc líbilo, i když ne tak jako třeba My Fair Lady. V paměti mi utkvěla hlavně scéna Lízy a pošťáka za deště v altánu. Trochu se tam tloukla love story s nacismem, který tam byl původně jenom jako mimochodem, ale když tak nad tím uvažuju, tak ono to tak asi opravdu bylo. Lidé si žili svůj všední život a do toho jim vpadlo zlo. Mám pocit, že dřív pokud byl film hodně dlouhý, tak proto, že režisér vyprávěl nějaký příběh a chtěl na to mít dost času, aby si to divák užil. Dnes jsou neúnosně dlouhé skoro všechny filmy ,ale působí to, jako že režisér natočil spoustu materiálu a je mu líto ho vyhodit. (01.02.2011)

„Niekomu Wiseov komerčný muzikál sadne viac, niekomu zase menej” . Rešpektujem každé jedno hodnotenie, a taktiež každý jeden komentár. 100 ľudí, sto chutí. Nevravím, že je iba opulentný, ale i vskutku značne exteriérový Za zvukov hudby patrí medzi populárne muzikáli, keď jeho dvaja hlavní hereckí predstavitelia sa môžu zrovna teraz pochváliť, kde si pred viac, ako päťdesiatimi rokmi zahrali. Postavu Márie už rok predtým Julie Andrews stelesnila v pomaly hádam aj legendárnejšom, či obľúbenejšom muzikálovom skvoste MARY POPPINS, a tak opätovne nadviazala na to, čím je povestná. Kanaďan Christopher Plummer je dobrý, ale na Júliu skrátka nikdy nedosiahne, nech sa snaží akokoľvek. Režiséra Boba považujem niečo, ako za „otca muzikálu” , aj keď sa vyznal vo viacerých žánroch, napríklad už zostrihal Občana Kanea, alebo režíroval STAR TREK film. WEST SIDE STORY síce už cenovo neprekonal, ale finančne ho s prehľadom zdoláva. Vôbec, v 60. rokoch mal tento žáner na ružiach ustlané. Scenár je vskutku obyčajne - neobyčajný. Ako sa mníška v Rakúsku dostáva k siedmym deckám, ako vychovávateľka vedľa námorného kapitána, ktorý po nej už jedným okom pokukoval. Pred Máriou tu boli mnohé neúspešné kandidátky, ktoré zakrátko rezignovali na svoju funkciu, čiže dá sa teda očakávať, že táto „kliatba” postihne i ju ? V dome panuje tvrdá disciplína, bez smiechu a hudby, a tak príchodom ďalšieho tzv. hosťa do tohto obydlia, sa tento rituál čoskoro zmení. Sú prázdniny. A koniec 30. rokov. Nie je ťažké si domyslieť, čo visí na vlásku... / Newyorský scenárista Lehman patril určite medzi uznávanú spisovateľskú špičku, snímky ako sú : Kráľ a ja, Na sever severozápadnou dráhou, Kto sa bojí Virginie Woolfovej? , hovoria jasne samy za seba, to nepotrebuje ďalšiu dôkladnejšiu analýzu, i napriek svojim nepopierateľným skúsenostiam, sa jedná o voľnejšiu verziu von Trappovcov, kde príde na „lámanie chleba” až na konci, keď dochádza k dlho vytúženej konfrontácii. Kameramanom bol Ted D. McCord, ktorý rakúsky Salzburg, ženský kláštor, či iné kamerové nájazdy, zúžitkoval naprosto ojedinelým a mimoriadne nadčasovým spôsobom, a tak aj kvôli tomu nestráca snímok nič zo svojej atraktívnosti, ktorá je neustále extra pôsobivá a lahodná. V roku 1965 mal Wise silnú konkurenciu, v podobe Doktora Živaga, nebyť toho, tak pevne verím, že by ešte pribudol minimálne jeden oscar za kameru pre Teda, lebo stretnúť sa zoči-voči Davidovi Leanovi = minimálne si podelenie úrody, ak nie celkové stratenie, t.j. prísť o ňu. THE SOUND OF MUSIC je klasický muzikál, ktorý trhal rekordy v návštevnosti, stál za ním jeden z dvojice režisérov monumentálneho West Side Story, obsadila sa veľmi dôležitá herečka Julie Andrews, bez ktorej by to nebolo to pravé orechové, ale najmä, ak by som sa narodil v tej dobe ( okolo roku 1945 ), tak by som sa chcel dostať INKOGNITO na nakrúcanie k našim juho - západným susedom, poprípade pozrieť si samotný film, ak by bola taká možnosť. (18.02.2018)

Film reprezentující lesk a bídu broadwayských muzikálů - do stejné míry naivní jako duchaplný, patetický jako sugestivní. Záleží na vás, co si vyberete. Skoro až pohádkovému příběhu, kdy rodina o devíti členech uteče před nacisty s písní na rtech, se dá velmi snadno vysmát - jako příkladu naivity amerických muzikálů. Také se můžete bavit hledáním hned několika logických trhlin (např. Marie zavírá okno a asi po minutě jím vleze dovnitř jedna z dcer nebo matka představená, které vadí, že si Marie v klášteře zpívá - a pak jí v jedné z posledních scén dává rady písní). A nebo se prostě na všechno vykašlete a tenhle krásný snímek s úchvatnou hudbou a dokonalou kamerou o tom, že láska zvítězí nad nenávistí, si prostě užijete. Já zvolil druhou cestu. (08.05.2014)