Prázdniny v Římě

Po zhlédnutí tohoto filmu jsem musel provést drobnou revizi v žánru "romantická komedie". Kam se hrabou všechny Casablancy, tohle je ten nejkrásnější klasicky stylizovaný filmový sen. Udělat milionkrát omleté klišé způsobem, že mu opravdu uvěříte, je vážně umění, od režie až po herecké výkony. A Audrey Hapburn je snad jediná herečka, které to opravdu věřím a už jsem pochopil, co marně hledaly generace hereček před ní a o co se marně snažily generace hereček poté. (21.03.2006)

Audrey Hepburnová byla jako vánoční cukroví. Sladká, křehká, výjimečná. Přitom ale dostatečně talentovaná, aby nemusela spoléhat na výše uvedené. Těžko říct, jestli bychom ji znali, kdyby zarputilý William Wyler netrval na tom, že do role princezny chce neznámou tvář. Jisté je, že právě díky Audrey a Wylerově lehkonohé režii jsou Prázdniny v Římě dodnes tak okouzlující. A staly se motivickým vzorníkem pro řadu dalších filmů (třeba Notting Hillu). 80 % (10.05.2005)

Romantický film s neromantickým koncem. Jsem ráda, že jsem se nenarodila v královské kolébce a na má bedra nebyly vloženy povinnosti vůči své zemi. Jsem nesmírně ráda, že jsem si mohla hrát s kým jsem chtěla, že jsem si mohla jet kam jsem chtěla a později, že jsem se mohla milovat s tím, do kterého jsem se zamilovala. Film jsem dnes viděla úplně poprvé a dlouho, předlouho jsem se na něj chystala. Audrey byla sluníčko a v roli křehké princezny, která se vzepřela rozvrhům a užila si svůj den jako anonymní žena, jí to nesmírně slušelo. Konec filmu ani nemá cenu moc rozebírat, protože ... dojemnější vyznání vzájemných citů, aniž by o tom mezi nimi padlo jediné slovo, jsem ještě neviděla. (Challenge tour 2015) (18.04.2015)

Klasika nemusí znamenat mrtvolnou strnulost a lehký žánr jednosměrné synonymum pro kýč. Zní to otřepaně, ale alespoň čas od času je to pravda. Římská poválečná romance, prosycená nejen cukrkandlem, ale i skutečným citem, dotovaným neskutečně dobrými hereckými výkony Hepburnové i Peckovým, to je všechno atmosféra, která nás přes první hmatatelné projevy poválečné ekonomické i sociální a kulturní regenerace unáší do nadpozemských světů skvělých citů, jimž navzdory věříme všechno, co nám sdělují nebo se sdělit snaží. Princezna je princeznou, milenec milencem se všemi přednostmi americké spontánnosti a ... a ... ještě mnoho by se dalo napsat na téma této mimořádně zdařilé komedie. Spokojím se jedním tvrzením: smějí se na nás ze stříbrného plátna dodnes. Materiál, na němž jsou PRÁZDNINY nasnímány, možná zestárl, oba dva protagonisté již také nejsou pár let mezi námi, ale příběh, kterým nás na početná vyžádání oslovují, se na nás usmívá přátelsky přírodním chrupem, nezdefraudovaným četnými protézami. A jeho hrdinové nezestárli. To jen vděčné publikum neustále mládne. Mládnou i ti, kteří vzpomínají na premiéru a prvá uvedení filmu. Zdá se, že ti ostatní, ti diváci, kteří zde jsou, i ti, jejichž čas teprve přijde, budou tu krásnou omlazovací kúru uměním brát stejně jako jejich vděční předkové. (01.03.2008)

Mám rád romantické filmy, které stavějí na kouzlu jednoho dne (Prázdniny v Římě), jedné společné noci (Před úsvitem), anebo společných vzpomínek (Casablanca) - tedy na prchavosti a nenaplněnosti. Mnohem méně radosti nalézám v romantice happyendů, co klamou, že vytržení takových zázračných okamžiků lze protáhnout na celý život (Pretty Woman, Snídaně u Tiffanyho). To pak po závěrečném polibku samozřejmě musejí rychle následovat titulky, aby snad iluzi splynutí nenarušil všední den. Prázdniny v Římě takto nelžou. Takový nevylhaný sentiment - navíc takto dobře okořeněný humorem - je na filmovém plátně opravdu k pohledání (22.10.2007)