Na Větrné hůrce

Jsou filmy, u kterých status klasiky nechápu, a tohle je jistě jeden z nich. Obecně se má za to, že se jedná o nejzdařilejší adaptaci románu Emily Brontë (viz obsah nebo zdejší komentáře), ale pokud to někdo tvrdí, četl vůbec tu knihu? Postavy, které v ní tolik milujeme, tady v podstatě chybí. Heathcliff je démon, zlý člověk, který by pro svou lásku (vášeň?) vyvraždil celý svět. Nikoli gentleman, co s pláčem opakuje u Cathyna smrtelného lože, jak moc ji miluje. ,,Heathcliffe, odnes mě k oknu! Chci naposledy vidět vřesoviště!" A do toho tklivé smyčce. Považuji to za zradu na fascinujícím románu - fascinujícím, protože temném, drsném, nesentimentálním... Zde všechny složky působí jedním směrem k co největšímu sentimentu - romantické lokace snímané idylickou kamerou, dojemná hudba i nesnesitelně vykulené oči Merle Oberon. ,,I am Heathcliff", klíčová věta celého díla, je pro mě větou niternou, bolestivou, zašeptanou. A ne vykřiknutou za úderu blesku jako když se zrodí Frankensteinovo monstrum. Poslední záběr, v němž duchové hrdinů odcházejí ruku v ruce do nebíčka už je pak jen třešničkou. Nevadí mi zas až tolik, že Wyler příběh zjednodušil, osekal, spoustu postav vyhodil. Ale dost mi vadí, že vrstevnatý román zploštil do příběhu "Cathy má ráda Lintona, ale když se zrovna v okolí objeví Heathcliff, má radši jeho". (20.08.2019)

Knihu od Emily Brontë jsem nečetl, takže nemohu porovnávat s filmem a míru kvality adaptování předlohy. Wylerův snímek však dobře pracuje s atmosférou a až rozervanou romantikou se všemi vlastnostmi, resp. pocity a city, co s ní mohou souviset, např. láska, nenávist, lhostejnost a ve finále i láska až za hrob. Celkově mě však příběh neoslnil a nezískal si moji patřičnou pozornost. (28.11.2017)

Mysteriózním úvodem, kdy se sněhovou bouří prodírá cizinec a hledá útočiště na Větrné hůrce, kde je poté svědkem čehosi paranormálního a chce si vyslechnout příběh o nešťastné lásce, která jako by uvrhla na místo temný stín, si William Wyler musí získat snad každého diváka. Bohužel se poté snímek promění v krásně natočený romantický kýč, jehož ústřednímu páru (krásná Merle Oberon a charismatický Laurence Olivier) snad nejde doopravdy fandit, jelikož jsou oba velmi nesympatičtí - hlavní hrdinka se chová, jako by měla bipolární poruchu, a Olivierův pomstychtivý hrubián ze sebe postupně oklepe veškeré divákovy sympatie. Oba mluví o velké lásce, přesto neustále dělají vše proto, aby spolu nemuseli být. Možná v tom vězí nějaký paradox lépe patrný v předloze Emily Brontëové, kterou jsem zatím nečetl, film však vyznívá jako vyumělkovaně tragické love story (jinými slovy klasická červená knihovna), které si užijete, když se oprostíte od děje a jeho postav a budete si vychutnávat skvěle udělanou technickou stránku (právem oscarová kamera). Dojmy z toho mám jinak ale velmi rozpačité. [LFŠ 2019] (17.08.2019)

Akosi tejto Bronteovej melodráme nemôžem prísť na chuť. Nech ju sfilmuje hoc aj ten najlepší režisér a zahrajú prvotriedni herci, stále mi to pripomína telenovelu. Raz sa ľúbia, potom nie, potom zase hej a zase nie. Neskutočné obraty v chovaní postáv, že neviete či im fandiť alebo ich nenávidieť a ten tragický koniec vo mne vyvolal skôr úsmev. (04.11.2018)

Krásne ateliéry s pozadím krajinky, ktoré dotvárajú už tak neopakovateľnú atmosféru sú vo Wylerových rukách skrátka stávkou na istotu. Jeden z najkrajších koncov, aké pozná čiernobiele plátno iba potvrdzuje, že aj Brontëho kult sa dá s úctou natočiť. No a to ručné remeslo je proste neopakovateľné a v niektorých pasážach skutočne len márne lapám po dychu. (10.09.2013)