Na Větrné hůrce

Pro mě je nepřekonatelná verze s Ralphem Fiennesem, která mi přišla podstatně barvitější. A rozhodně ne proto, že na rozdíl od téhle barevná je. Wylerův film je pro mě statickým a ničím nevybočujícím příběhem o lásce a zradě na pozadí severoanglických vřesovišť. A dokonale neživotným, což se týká i herců, čemuž nerozumím, protože Olivier i Oberonová mě mockrát donutili k potlesku. Tady ale ne. Ten film má v podstatě všechno kromě atmosféry, šťávy a života, přesvědčivosti, díky které jsem měla u knihy i Fiennesovy verze pocit, že stojím na pokraji hluboké rokle, točí se mi hlava při pohledu do její černé hloubky, mrazivý vítr mi proniká až do kostní dřeně a slyším pláč duchů. Toho jsem se zde nedočkala. A další potíž byla, že Heathcliff v mých představách je poloviční démon, jehož nezkrotí lidská síla. Olivierův ve mně budí pocit, že by ho zkrotilo pár pohlavků a půlhodinové klečení na hanbě. (28.07.2007)

Väčšinou všade čítame, že film je síce dobrý, ale knihe sa nedokáže vyrovnať. Že sme si to v hlave predstavovali inak. Ja som sa pred časom snažil prečítať román Wuthering heights. Musel som ho v polovici odložiť, pretože som mal značný zmätok v postavách, ktoré mi boli navyše velmi nesympatické, až odporné. Romantiku som v ňom nenašiel. Wylerov film ich berie trochu zidealizovane, čo iba kvitujem, pretože sa snimi dokáže divák viac stotožniť. Kvalitná adaptátorská práca, keď film funguje lepšie, ako kniha. Asi budem v menšine, ale za svojim názorom si stojím. (27.07.2012)

(1001) Líbil se mi ten všudypřítomný vítr. Jinak ve věčném souboji různých adaptací, kdo bude (nej)větší bestií tohoto tragického příběhu, se tady tvůrci rozhodli pro Cathy, která byla opravdu nesnesitelná a povrchní a panovačná, jak to jenom šlo. Při dnešním pokusu o objektivní pohled (tedy například odhlédnutí od toho, že herci jsou skoro vždy pohlední a v minulosti to platilo stoprocentně) je nepochopitelné, proč vznešenému a hrdě napřímenému Laurenci Olivierovi všichni nadávají do špinavých nečestných bytostí. Dnes by se tomu nejspíš řeklo špatná castingová volba. Protože jsem nedávno viděla aktualizovanou adaptaci, kde byl dům a prostředí a život předveden v rámci možností co nejvíce realisticky, tak se musím trochu pobaveně usmívat nad tou idealizovanou představou života na bohem opuštěném vřesovišti - ale to je chyba(?) velké spousty dobových filmů. V tom prostu, který dostala, na mě ohromně zapůsobila Geraldine Fitzgerald, jednak proto, že Isabella byla vždycky moje nejoblíbenější postava, a potom také proto, že její výkon dle mého nejvíc ze všech herců naplňuje obsah slova nadčasový. Jinak mě nejvíce vzrušuje představa, že by celé tělo tohoto filmu představovalo pouze expozici vrcholící tím, že zhrzený milenec nad její smrtelnou postelí zakáže duši své lásky v pokoji odejít, a můj ideální snový film by obsahoval desítky let stárnutí na vřesovišti s duchem a nikdy pořádně nezavřenou bránou do zásvětí v pláních za domem. (19.08.2015)

Nechci se pouštět do většího srovnání téhle a verzí z roku 1970 a 1992, protože bych musel u těch novějších snižovat hodnocení (verzi z roku 1970 jsem viděl dávno, tak ji raději ani nehodnotím). Nicméně, stejný námět ke srovnání vybízí, tak tedy alespoň "zlehka": Hlavní postavou je bezesporu Heathcliff - na něm to celé stojí. Lze namítat, že důležitá je Cathy, ale já spíš to chápu tak, že je podstatné, jak režisér zvládne poodhalit její divokost, která to celé "zavinila". A Heathcliffa pokud budu hodnotit v obsazení a také pak způsob, s jakou herec postavu zahrál, má u mě sto bodů právě Laurence Olivier. Až kus za ním jsou jinak bezvadní Ralph Fiennes a Timothy Dalton. Když jsem viděl ty dvě novější verze, říkal jsem si: "páni, jak skvěle se tenhle týpek na Heathcliffa hodí". Když jsem včera dokoukal černobílou verzi s Laurencem, už to neříkám. Ten chlap měl v sobě něco, co ti "novější" dva nemají. Srovnávat děj filmu s knihou je vždy trochu ošemetné. Nicméně u této verze se mi moc líbila role Cathy, na které se opravdu dal poznat ten neustálý a svazující vnitřní souboj mezi přepychem a životní láskou, což třeba u verze 1992 moc nevyznělo. A skvělá hudba té doby, které se dnes již (bohužel) nic a nikdo nevyrovná. Souhlasím s POMEM, že černobílá má hodně co do sebe. (25.02.2008)

Zběsilost v srdci à la 19. století (takže hlavním hybatelem temných vášní musí být nevyzpytatelný Cikán) přežvýkaná Hollywoodem 30. let (takže nevyzpytatelného Cikána musí hrát mladý Olivier) – a i když je to tak archaické, krotké a smrdí z toho divadelní šminka, snaha vyjádřit/vypořádat se s (co/čím? – řekněme svár rozumu a vášně, prázdnota duše, věci na půl cestě mezi červenou knihovnou a Dostojevským, které si po většinu dějin málokdo mohl existenčně dovolit v sobě rozpatlávat, a přece o nich Brontëová píše tak, že to dává smysl čtenářce Dostojevského i čtenáři červené knihovny) je tak opravdová, že nakonec přece jen zaúčinkuje i ve století 21., až se jeden přistihne při docela upřímném (introspektivním) zadumání nad tím, jak velké ego / jak moc prázdnou duši musí člověk mít, aby roky přivolával zpátky věci, které ten druhý přestal cítit, i za cenu utopení celé své přítomnosti a celého svého okolí ve vlastní sebelítosti a žluči. (28.10.2019)