JFL

Ti West zakončil svou trilogii hororů s Miou Goth velkolepým ultrapastišem, který v jistém ohledu aktuálně dovršuje nejen sérii a autorovu filmografii, ale i celou filmařskou tradici pokleslých žánrů. Všichni brakaři od nepaměti toužili po přijetí a uznání, což v branži znamená mít studiové zázemí a točit v Hollywoodu. Příznačně trilogie o vábení filmařiny a příslibech slávy končí právě tam. West si vyloženě libuje v eklektickém skládání aluzí a referencí. Jeho film dýchá nadšenectvím pro vysoké i nízké a skládá tak vedle sebe aluze sahající od porna po "Čínskou čtvrť", od amerického trashe po giallo i od "Psycha" po "Dlouhé loučení". Plně při tom využívá splněný sen, že je produkčně pod křídly studia Universal, a inscenuje fanovskou tour po ikonických lokacích nejen L.A., ale především venkovních setů proslulých Universal Studios. Při tom vzpomíná na éru VHS, vyzdvihuje žánrovky točené ambiciózními režisérkami a účtuje s pánbíčkáři a moralisty, kteří v 80. letech proti brakařům a jejich dílům protestovali. Pořád ale "MaXXXine" zůstává v prvé řadě požitkářskou žánrovou fantazií, která neusiluje o historickou věrnost (např. režisérky dostávaly prostor u Cormana, ne u velkých studií). Tady je hlavním jmenovatelem vlastní radost tvůrce a ideálně i stejně naladěných diváků. Nabízelo by se až sahat ke slovu "tarantinovské", což by ale jako ve všech případech jeho užití bylo neadekvátní a omezující. Protože zatímco Tarantino dělá ultimativní parafráze svých oblíbených žánrů důmyslným scenáristickým tuningem ikonických momentů, West vyloženě skládá rozjařilou poctu, která si vystačí s fetišistickou rekonstrukcí, jež není o moc scenáristicky sofistikovanější než její vzory, jen radostně poučená a nadšenecky si libuje v nabízejících se možnostech (což dokonale stvrzuje závěrečný vanity záběr).

"Život k sežrání" má fantastickou stop motion animaci plnou hravých detailů a zcela adekvátně se o něm hovoří jako o velkém úspěchu novodobé české kinematografie, nejen té animované. Stejně jako jeho vizuál skvostně balancuje mezi bizarností a líbivostí, tak i scénář poučený zahraničními vzory (od tvorby pro menší děti, přes ikony žánru, po teen klasiky nového tisíciletí) zvládá vyvažovat edukační ambice se zábavností. Jenže to má jedno “ale”. U takhle skvělého a vypiplaného filmu s jasným poselstvím totiž tím spíš zamrzí, že tvůrci přes všechny své ambiciózní záměry nedohlédli, že zatímco jisté stereotypy a klišé skvěle nenuceně rozrušují, jiné bohužel (zřejmě) nevědomky utužují. ___ SPOILER ___ Především je to obezlička, že řešení šikany přináší fyzická eskalace ze strany utlačovaného, která dodává úlevu, zadostiučinění i uznání. Při tom právě že některé ze zahraničních inspirací (přinejmenším "Perks", které animák důmyslně parafrázuje v jedné ze svých několika vrcholných scén) už toto dávno posouvají do adekvátnější podoby či to alespoň problematizují. Podobných scenáristicky chabých a co do osobně psychologického i společenského statu quo problematických elementů najdeme ve filmu bohužel více (personifikovaná motivace pro osobní zlepšení a větší část na to vázaných motivů hraničících se stalkingem, včetně finále s falešným příslibem). Což je škoda, když na druhé straně tvůrci např. výtečně scenáristicky i edukačně vyřešili to, aby ze svého obézního hrdiny neudělali otloukánka čekajícího na spásu či přijetí od okolí.

Každý outsiderský zdokonalovací film, ať už sportovní (modelově např. "Rocky" či "Vybíjená") či hudební (např. "The Commitments" či "Ladíme!") potřebuje k úspěchu jen následovat klasická schémata a dosadit do nich náležitě sympatické postavy s čitelnými motivacemi ve svérázném prostředí. "Kneecap" tedy v samotném jádru není žádným zjevením, protože "jenom" dokonale naplňuje koncept perfektně fungující na diváky. Prostě ideálně využívá svou bojovnou agendu, sympaticky oprsklé reálné protagonisty, říznou formu a fajnově vrstvený scénář. Tenhle recept na úspěch prostě vyšel až nepřekvapivě dobře, což ale nikterak neubírá sílu kultu, který se kolem filmu zaslouženě buduje. Chtělo by se i jízlivě říci, že hlavní důvod, proč film sbírá tak nadšené reakce, spočívá v jeho chytré cestě k mezinárodním divákům. Ta se namísto nabízejícího se hlavního tahu mainstreamové distribuce vydala klikatější cestou sbírání slávy a nadšeného uznání v jinak povětšinou trudném prostředí filmových festivalů či trhů. Ono taky není žádným překvapením, že po pecce z Irska prodávané francouzskou firmou okamžitě skočil distribuční label gigantu Sony. Tak jen doufejme, že jeho česká divize nespí, a pouze podobně důmyslně vyčkává na šeptandu, než tenhle nastřelený a oprsklý diss track pustí do naší distribuce. Tuhle nálož endorfinů je totiž potřeba konzumovat jen v hromadné podobě.