mortak

Zajímavé je, že AntZ vyjadřuje stejnou myšlenku jako Sartrova Kritika dialektického rozumu. Ale mnohem zábavněji - "Jsou tu všichni z kolonie. Hele, tamhleten mi dluží prachy."

Kdyby se vystřihl patetický projev na kongresu a našla by se odvaha skončit jinak, než jak se v romantické komedii sluší (i když naštěstí polibek není to poslední, co vidíte před end credits), šlo by o výbornou satiru. První polovina je skvělá - gag střídá gag, pak bohužel spadne řemen (neoholený Clooney se svým psím pohledem), ale naštěstí nám to závěr vynahradí. Na druhou stranu si myslím, že tam mohlo být daleko více té intolerable cruelty. Jen mít větší odvahu...

Scorsese zachycuje kamerou všechen ten velkoměstský "scum", pasáky a prostitutky, zlodějíčky, všechno to živočišné hemžení, ve kterém se tou hlavní metou stává uspokojení pohlavního pudu (pornokina, sex za peníze). Jenže ve vyšší společností už platí jiné zákonitosti mezi mužem a ženou a hlavně jiná jazyková kultura. Travis je trochu jiný než ostatní, nechce spadnout do "ono", do přežívání, jež se podobá spánku. Brání se mu a snaží se proniknout výše. Prvním jeho cílem se stává typická středostavovská blondýnka vyjadřující jeho naivní sen o americké štastné rodině, o" typické" americké ženě jako ze žurnálů. Srážka s jiným prostředím a neúspěch v něčem, co mělo vyjadřovat lásku, ho pak obrátí k další zkratkovité cestě k napravení okolí - násilí. Travis nemá jazykové schopnosti, nedovede vyjádřit své pocity, protože od toho jsou v Americe politici. Jenže z těch je cítit faleš a přetvářka.Travis se musí naučit rozlišovat mezi realitou a sny, musí se naučit znát své možnosti jednotlivce v obrovském systému jménem USA.

Konstrukce vytváří příběh, jenže by to mělo být naopak. Polanski píše stylem Agathy Christie - postavy se chovají účelově dle autorčina přání a zápletky - a i když prokazuje talent a obratnost, pach umělosti z příběhu nevymizel. Mladý stopař se ještě nenaučil hrát partnerské nenávistné a manipulativní hry, ale za den pobytu na jachtě se od manželského páru hodně naučí, a sám prokazuje veliké nadání (viz závěrečných dvacet minut).

Poprask na laguně reloaded.

Vláčil "uměl" poezii a filosofii, vyjadřoval ji obrazem a příběhem, ale realistické násilí mu nikdy moc nesedělo. Mlčenliví banderovci vyjadřující čisté zlo (nemají minulost, ani budoucnost - jsou podobni moru, který přijde, zabíjí a najednou je pryč - viz Albert Camus) působí spíše mechanicky - zločinecké obličeje, kříže na prsou a zbraně v rukou; rodina je naznačena jen schématicky - bojovný syn, vyčkávající otec, žena se strachem v očích; a hlavně pokus o rvačky ve tmě, kdy jsou údery Kukurovy pěsti podbarveny Liškovou hudbou - všechno to dohromady zní falešně a chtěně.

Pokus umělecky zachytit pád policisty. Každý den pracujete s lidmi, kteří se vám vysmívají do očí, lžou, i když máte jasné důkazy, a nejhorší je, že ti lidé mají peníze na putain, na luxusní večírky, a vy najednou zatoužíte po trošce té zábavy. A jako Lambert si říkáte, to zvládnu, budu mezi nimi, ale nebudu jeden z nich. A jako Mangin si říkáte, vždyť je to jen další ženská v řadě, tu zvládnu bez problémů. Jenže jakmile zapomenete na to, kdo jste a na čí straně jste... /Je vidět, že rozpočet filmu byl vemi malý, vše je posataveno na hercích, kteří musí dialogům vdechnout punc opravdovosti a bezprostřednosti.Někomu se to povedlo lépe (Depardieu či Anconina), někomu měně (Marceau je spíš než že by hrála)

Sympatický pokus o realistický pohled na konec jedné legendy. Když Tom zabijí, vidíme, jak přesně volí každý pohyb tak, aby stihl znovu nabít (žádné nekonečné střílení bez nabíjení na způsob Old Shatterhanda) a prožíváme s ním každý náboj. A stejné je to i u krocení koně či milostného vztahu. Jistě příběh sám je trochu schématický - Tom, prostý a přímý člověk, pro kterého je zabíjení povoláním, ale nikoliv zábavou, proti politikaření a pletichám. Ale právě tato role sedí Stevovi jako ulitá.

Krásná anglofrancouština. Když Angličan řekne s ledovým klidem druhému: "Ils ont commancé le party sans nous" s nádherným britským přízvukem...

Česká televize má myslím cyklus 3krát s Miroslavem Donutilem. Naštěstí z toho ale nedělá celovečerní filmy. První povídka je rozvedení Freudovy teze o orálním stádiu: Mastroianni se chce přes balonky vrátit k maminčině cecíku, druhá je divadelní aktovka pracující se stereotypní představou italského manželství, třetí je natažená anekdota se stereotypní blondýnkou, stereotypní představou arabského manželství a jedním ušlápnutým bankovním úředníkem. Tuctová televizní zábava ve stylu bezzubých Bakalářů. Nuda, stereotypy, rutinní Marcelo, prázdná krása make-upu hereček, co nemají ve svých rolích co hrát - každá země má takových TV výplní ospalé neděle v archívech tucty.