mortak

Dospělé americké děti okoušejí svobodu. Analyzují se navzájem, sdělují si své nejvnitřnější zážitky, aniž by si připustili, že jediné po čem touží, je návrat k bezpečí maminčina tepla, objetí a prsu. Svoji hedonistickou touhu po požitcích (nyní dostupných ve formě lehkých drog a nezávazného sexu), po úniku z úzkosti každodennosti, skrývají za rádoby duchovní weekendové pobyty v lůně panenské přírody a pokusy o (pseudo)vědecké vyjadřování. Nedokáží si připustit, že jsou jen rozmazlenými malými egoisty. Neskutečně zábavné (postelová scéna: Chceš abych dělala něco, co nechci? - Ne. - Tak nikam nechoď a zůstaň tady!), ale celému filmu vládne Natalia Wood jako Carol se svou racionální ŽENSKOU logikou. Jakým způsobem rozvíjí své myšlenky a následně je realizuje!

Originální černohumorná variace na pohádky o hloupém Honzovi je typicky gilliamovským způsobem míšena s pohádkovou satirou na způsob Swiftových Gulliverových cest (Žvahlav - hypostáze konzumu, chamtivosti a dravého kapitalismu??). Gilliam občas pro záplavu nápadů zapomene na pohádkového laika-diváka, ale zabavný a trefný je dost a dost.

Ideje se zračí v hmotném světě jako odrazy na vodní hladině, jako plápolající odrazy světla na stěně. Dva světy - ten věčný, duchovní proti tomu kontingentnímu, hmotnému. A pod hladinou v podpalubí vládně hmota, tělo a sex. Je celé náboženství a víra v Boha jen výplodem extatických stavů nemocné duše? Může umělec zachytit něco nepojímivého pomocí slov složených do vět? / Distinkce dvou světů je v tomto filmů přece jen vyjádřena až moc explicitně (latina versus porno).

Je vyprávění pouhý eskapismus neboli útěk před realitou, nebo nás příběhy ve své archetypálnosti překračují a přežívají? Může současná reklamní fotografická či klipovitá poetika ve své kýčovitosti a vyprázdněnosti nést myšlenky či dokonce hodnoty? Tarsem vypráví jednoduchý a věčný příběh o neúprosné realitě nemilosrdného života a o potřebě příběhů, jež nám tento neustále měnící se svět, kde vše živé nakonec zaplatí pokutu času, dělají trochu snesitelným. A též dokáže barevnou falešnou reklamní plochost na způsob kalendáře Pirelli přetavit do smyslupného příběhu Cameron s podobně výtvarně laděným Avatarem zůstal u technicky dokonalého kýče. Tarsem ho jen využil jako jednu z mnoha složek.

Proč se intelektuálové skoro vždy zamilují do zlých královen a hodné Sněhurky jim nešmakují? Woody v té nejlepší formě a na vrcholu.

Jen tak si pořádně zablbnout. A ani k tomu nepotřebujete několik stovek milionů dolarů. Kdyby takhle vtipně a s noblesou někdo u nás zpracoval Staré pověsti české? (Ale skutečně vtipně - FRČechů je v každé hospodě tucet). V Grálu je tolik nesmrtelných hlášek, že snad nikdy neomrzí - He is not quite dead.

Co se týče scénáře, stačila by barva a zvuk a je z toho x-tý díl TV seriálu o Zorrovi na dopoledne. Fairbanks je dobrý komik - jeho etudy s kapesníkem a kloboukem, když hraje Dona Diega, jsou roztomilé.

Když uvidíte nějakého kluka, jak paří na PC "vzrušující" simulaci války pod vodou, nahraďte mu ji, alespoň na chvíli, tímto filmem. Petersen se pokusil zachytit sekundu po sekundě jednu plavbu - od nástupu vymydlených vojáků na palubu, přes cvičení, až po akci (konvoje, tankery, torpédoborce). Z filmu je cítit smrad nevětraných prostor i jednoho záchoda pro všechny muže, pot nemytých námořníků, kteří jsou na druhou stranu neusále prosáklí mořskou solí - a hlavně je cítit pach smrti, který sálá z každého metru plovoucí rakve. Přesto musím jednu hvězdičku ubrat. Petersen oslavuje řádové nacistické vojáky stejným způsobem, jako to dělají Američané ve svých blockbusterech. Klasická výmluva: my dole nic, to všechno ti nahoře (Hitler and company). Jenže jak se Hitler dostal k moci? Závěrečné "deux ex machina" na této oslavě prostého německého vojáka nic nemění.

Takto podobně vypadala většina románů Alexandra Dumase, Paula Févala či Eugena Sue. Logika utekla na konec světa a žezlo přejal barvitý děj s náhodou jako hlavním hybatelem děje. Marais prokazuje, že zahraje i fanfaronského gaskoňce v letech - chraplavě kleje a neustále kecá a kecá (je to přece šlechtic ze zapadákova). Škoda, že občas souboje připomínají Spencera s Hillem - hlavně ta ke konci na starém zámku. Ale Maraisovo závěrečné vyznání při souboji je neodolatelné. A pokud si mám vybrat mezi českou lidovostí reprezentovanou Troškovými filmy a francouzským šermířským dobrodružstvím pro lid, Francie vyhrává na plné čáře.

Ilias od Homéra nepopisuje CELOU Trojskou válku, ale jen malý úsek, přesto nám o době a hrdinech říká vše podstatné. Letec se snaží popsat z Hugesova života co nejvíce, jenže nakonec neříká skoro nic - můžeme sice obdivovat výpravu, slavné současné herečky hrající slavné mrtvé herečky, i DeCapria, jak produkuje a vymýšlí letadla, ale vcelku se na plátně neděje nic podstatného. Hollywood dělá ze své vlastní historie oskarovou pohádku. Heč, Hollywoode, my máme husity a majora Zemana. Kam se hrabeš s nějakým Hugesem?