cartwheel

Jsem si celkem jistá, že bych mohla sledovat pětihodinový film, kde by Michael Caine a Gary Oldman chodili po pláni a nepromluvili jediné slovo, a pořád bych si to užívala. Tolik k bezprostředním dojmům. Jinak naprosto skvělý Ledger a neuvěřitelně otravný Eckhart. A málo Murphyho a Maggie a Freemana. Proboha, tenhle film je naprosto přehvězdovaný a je to boží a teď už několik dnů mluvím jako Batman. "I'm not wearing hockey pads!"

114 minut zamyšlených pohledů Jamieho Bella. Pokud jste na konci nečekali, že se ti dva obejmou a půjdou vstříc společné budoucnosti, je s vámi rozhodně něco špatně.

Nějak mi hlava nebere, že Laura Dern hraje v Jurském parku i u Lynche. Nevím proč mi to přijde tak podivné, každopádně to z toho dělá ještě více obskurnější záležitost. Pokud jste jako malí nemilovali dinosaury a všechno kolem nich, lžete.

Mám pyžamo s Krotitely duchů. Tak moc je mám ráda. I ain't afraid of no ghost!

Jedním z alternativních cílů mého života je být princeznou Leiou a vzít si Han Sola. Enough said. //Láska na celý život.

Ten podivný pocit, který se vám usadí v zátylku, když sledujete scény v dešti v Don't Look Back. Tak ten Coeni podchytili naprosto geniálně. Protože život stojí za hovno a je fajn, že má člověk aspoň kočku a kytaru.

Blanchett táhne celý film, a to rozhodně nestačí. Jak hodnotit film, který se celý tak inspiruje Williamsovou hrou, že ho ani nemůžu brát za autorský výtvor? Snad jen tak, že kdybych nevěděla, že režii vedl Woody, nepoznala bych to. Hudba, samozřejmě, ale přesto - opět jsem se přesvědčila, že Woody let 70 je má srdcovka a dál ani o kousek.

Stejně jako je idea filmu o lásce k operačnímu systému podivná, je podivný i dojem, který ve mně film nechal. Na jednu stranu jsem měla tendenci se nudit a chvílemi se pozastavovat nad absurditou, na druhé straně jsem už nějaký pátek nepotkala film, který by mě tak ideově stimulovat a nechal přemýšlející. Myslím, že je to především samota a to, jak se s ní vyrovnáváme, že to je v centru Her. Možná až příliš melancholické na film, ve kterém všichni nosí kalhoty s vysokým pasem a většina mužů má knírek (který jim nesluší, protože jen zlomková populace vypadá s knírkem sexy. Nejste Rhett Butler, ne.). Ať tak jako tak, barvou, snímkem, hudbou, filosofií je to hrozně příjemný film, jen pravděpodobně až příliš pomalu plynoucí a rozvleklý. Rozhodně mi na nějako chvíli vzal schopnost vyjadřovat se. Pardon, smutný komentáři. A pardon pro Joaquina, protože de facto utáhl celý film sám, a páni, že se mu to dařilo.

Pokud jste trochu nekonvenční a trochu podivní a intelektuální, tohle je váš valentýnský film. Mírné dramaturgické selhání kina Scala - projekce 14.2. v 18.00 s cca 20 diváky. Nu což, vždycky je najde nějaký pochybný pár, který si tohle zvolí, a pak nad tím cynicky povzdechne. Třeba já. Každopádně, chtěla jsem dát tři a půl, a pak se to stejně nestalo a po pár dnech jsem rozhodnutá to neudělat. Hlavně proto, že styl kamery se absolutně nehodil k tématu - balancování mezi artovými záběry na vodní hladinu a pragmatickým bičováním/otrockou prací/čímkoliv, je prostě nevyvážené a otravné. Jako bonus samozřejmě to, že po absolvování několika kurzů o Afroameričanech si uděláte z hledání faktografických chyb koníček. A otázka do pléna: vysvětlí mi někdo tu scénu s náhodným setkáním s Indiány? Ale jako Fassbender fajn, i když jsem ho poznala asi po hodině a ještě jsem se musela do ticha kina zeptat svého cynicky pobaveného muže vedle.

Dávám pět hvězd, což je den, který by se měl zapsat do kalendářů a diářů. Moje cesta otrávení nad Trierem možná skončila a možná se podívám znovu na všechny ty filmy, které jsem kdysi nechtěla hodnotit. (Kromě Antikrista, protože to prostě ne. Ne.) Proč mi přišel druhý díl ještě lepší než druhý? A) Wagner. Subjektivní věci dělají hodně. Wagner, a hlavně Rheingold, je pro mě srdcová a orgasmická opera. Tudíž ach. B) Citace Antikrista. Tak troufalé a tak dobré, ve výsledku. Legendární Händel scéna gone wrong a já jsem ocenila Trierovu odvahu. C) Zakončení. Ta idea toho, že kdyby vše, co se stalo, dělal muž, je sice trochu více feministická, než jsem čekala a než uznám za své, ale to je strašně skvělé, přece. Myslím tím, líbí se mi, že vše se nakonec spojilo a dalo smysl a podobně a nebyla to jen artová slátanina. Což je pro mě asi klíčové. A pak samozřejmě těch tisíc drobností jako Jamie Bell a jeho S-M praxe, Talking Heads, symbolika, stromy, všechno. Je možná podivné říct o filmu tohoto ražení, že jsem okouzlena, ale jsem.