cartwheel

Komentář píšu až po několikátém shlédnutí, kdy na mě už snad nepůsobí romatický opar filmu, který je tedy dost masivní a dost obtěžující. Samozřejmě že je to moc ulepené, moc předvídatelné a Ingrid Bergman hraje hroznou bitch. ALE. Neuvěřitelně mnoho mě baví způsob, jakým jsou stavěny scény, jak fungují misanscény, jak je kladen důraz na jednotlivé rekvizity, melodie, a takové ty maličkosti. Protože to u mě dělá film. A taky Humphrey, že ano, kvůli kterému asi nikdy nepřestanu kouřit. Navíc, když si uvědomíte, že je to točené v roce 1942, s premiérou 1943! Mindblowing. A taky: "Of all the gin joints, in all the towns, in all the world, she walks into mine."

Poslední překvapení roku 2013. Do kina jsem šla na Silvestra a příšerně nenadšená, protože poslední, co jsem od Triera viděla, byl Antikrist a to je pro mě no way a dalších milion eww a podobně. A hle, čtyři hvězdy a velké těšení na 9.ledna, kdy půjde druhý díl. Důvody k tomu jsou následující: Trier sice tíhne k přílišné artové stylizaci, kdy občas vrší záběry úplně zbytečně, což je hlavně problém prvních patnácti minut filmu, ale jinak dost umě klade do protikladu sex a umění, sex a přírodu, sex a smrt. Nadšení z Little Organ School a způsobu převedení hudební polyfonie do filmového záběru je prostě skvělé. Neoddiskutovatelný je také fakt, že 110 minut uběhne dost rychle a příběh mě celkem dobře bavil, což u Triera moc často nezažívám. Na druhou stranu, 110 minut jsem čekala, kdy se konečně objeví S/M Jamie Bell, abych zjistila, že bude až ve druhém díle. I když pořád pochybuji na reálností některých scén a příběhů (ne, že by to bylo důležité pro film, spíše pro mé pokřivené vnímání, ale mít sex s 5+ neznámými muži za jednu cestu vlakem, nevím), jsem ráda, že z Nymfomanky I. nevyšlo žádné prázdné porno, ale hlubší studie nejen ženské sexuality (jak tvrdí Aerofilms), ale spíše ukázka stavu současné společnosti. A teď random poznámky: scéna s Umou Thurman je prostě šílená, ale myslím, že pobavila celé kino. Průvodní píseň Führe Mich je z alba Liebe ist für alle da, což mi přijde úsměvně ironické. Ale jinak se mi líbí, jak syrový projev Rammstein a hlavně hlasový rejstřík Tilla Lindemanna mi přijde úžasně kontrastní k obsahu filmu, který minimálně v první části je dosti soft (v porovnání s tím, co vidíme v Antikristu, eww), plus text, který dle mě ukazuje na zdvojenost osobnosti a boj mezi svým dobrým a zlý já, což je nejsilnější vjem, který jsem si z filmu odnesla. A taky jsem si vlastně odnesla plakát s orgasmickou Charlotte, win. Wenn du weinst, geht es mir gut; die Hand deiner Angst, füttert mein Blut.

Sice zdaleko upřednostňuji McDonaghovu divadelní práci, ale Bruggy byly tak vlivné, že už nikdy nebudu moct slyšet "Bruggy" a neříct si v duchu/nahlas "Fucking Bruges".

Dechberoucí konec. Dechberoucí Bill Murray. 98 minut mých pocitů z Japonska. Jsem ráda, že jsem se v Tokiu cítila stejně jako Scarlett.

Nejlepší film o válce, který jsem kdy viděla. Věrné, kontroverzní, vizuálně mnoho zajímavé, jazykově výborné, i když se bojím, co se stane v dabingu nebo při čtení titulků bez znalosti alespoň němčiny a jidiš. Vlastně i polštiny a ruštiny. Když nad tím přemýšlím, myslím, že jedním z líčových důvodů proč se mi ciemnosc tak líbila, byl fakt, že jsem krásně rozumněla (egoistické lingvistické okénko). Body šly rozhodně nahoru za introspekci polské duše za války. Rozhodně komplexní film, u kterého se asi předpokládá zájem o téma, nemyslím si, že jinak to lze udívat jen jako snímek.

Jak psát o filmu, který znáte prakticky zpaměti? V bodech, které nebudou dávat smysl. 1. Christopher Walken a jeho deštivý příběh. 2. Woodyho nejfilosofičtější dávka neurózy, pod kterou se podepisuju. 3. Humři & "You speak shellfish". 4. New York. 5. Metoda stavění příběhu lepší než v jiných Woodyho filmech - zdvojení, komentáře, vše tak, že to neotravuje, což se taky občas stává u jiných děl WA. 6. Reference na Sylvii Plath, samozřejmě. 7. The universe is expanding. 8. Pravděpodobně nejlepší postkoitální věta: Sex with you is really a Kafka-esque experience. Annie Hall je už dlouho dobu jednoduše to nejlepší, co jsem kdy viděla. Pokaždé mě rozesměje, pokaždé si najdu něco, nad čím se zamyslím. Nevím, jestli je to tím, že jsem chodící kopie jak Annie, tak Alvyho, nebo prostě přímočarostí, se kterou Allen staví příběh a vrší vtipy kombinované s hlubokou myšlenkou. "Well, that's essentially how I feel about life - full of loneliness, and misery, and suffering, and unhappiness, and it's all over much too quickly. The... the other important joke, for me, is one that's usually attributed to Groucho Marx; but, I think it appears originally in Freud's "Wit and Its Relation to the Unconscious," and it goes like this - I'm paraphrasing - um, "I would never want to belong to any club that would have someone like me for a member." That's the key joke of my adult life."

Jednak je zločin sledovat tohle s dabingem, protože se ochudíte o jednu celou rovinu. Druhak jsem nikdy nebrečela štěstím tak moc, jako když se Billy z hornické rodiny baleťákem stal. A odmítám se konkrétně u tohodle filmu stydět, že brečím. Tak.

Na počátku bylo přesvědčení, že Dustin Hoffman hraje v každém filmu blbečka. Jenže the Graduate mě přesvědčil o tom, že je to sice pravda, ale moc dobře se na to kouká. Absolutním vrcholem je pro mě poslední scéna v autobuse. Odhadem jsem ji viděla padesátkrát (dobře, možná více). Protože ke konci už jsem začínala být trochu otrávená tím, jak sluníčkově to končí, děcka spolu utečou, everyone is happy, láska a pravda zvítězila nad lží a nenávistí. A pak přijde okamžik, kdy Dustin s Katherine hrají jen obličeji minutový příběh o vystřízlivění, naději, strachu, chybách, životě. Do nadšení se ozve "Hello darkness, my old friend, I've come to talk with you again.", přeběhne mráz po zádech a celé vyznění se okamžitě změní, a snad nikdo s mozkem to nemůže brát jako happyend. Plus bonus, vždycky když si oblékám punčochy, cítím se proklatě dobře.

Dlouze jsem o tomto filmu mluvila se spoustou lidí, mnoha národností a věkových skupin. Přesto nikdy nepochopím, proč někdo chtěl tento film vytvořit tak, jak byl vytvořen. Absolutní výsměch, dehonestace, nereálnost, která je neoddiskutovatelná, ať byl umělecký záměr jakýkoliv. Benigni, který svým nepopiratelným komickým talentem vytvoří něco, co je příšerné a vyvolává ve mně nekonečnou bezmoc. Takto budeme mluvit o holocaustu? Kladem snad zůstává to, že díky dílům jako je toto, udržujeme debatu o možnostech umění po Osvětimi živou. Ale přesto, nemůžu ocenit umělecké kvality něčeho, co pomáhá vytvořit ideu, že být v táboře byla hra, jen nutná překážka, která se dala přetrpět. Ne. Ne. Ne.

Buď můžu říct jen "wow" nebo se rozepsat. Tak tedy: je těžké udržet pozornost u filmu, který má víc než 200 minut. Gone with the Wind měl pro mě ale tak půl hodiny - děj byl plynulý a měl silnou motivaci, takže jsem se zabavila, což tedy jsem se sama divila. Druhá věc: čekala jsem monstrózní manifestaci všeamerické dokonalosti/romantickou slzičku v koutku. Ale příběh je překvapivě historicky vcelku přesný, a pokud využívá patosu, tak cílí na něco jiného než na potřebu hrdě zapět Star Spangled Banner. Co se romantiky týče - Clark Gable je prostě sexy villian a jeden z mála mužů, kterým proklatě sekne knírek a brala bych ho všema deseti, ale okolnosti příběhu a narace nikdy nedovolí sklouznout k ulepené romantice a pusinkování v záklonu. Jakože ano, všichni si povzdechneme, ale nikdy romantika nepřebere pozici především historii. Je zajímavé sledovat, kolika úskalím se podařilo tvůrcům vyhnout - kýčovitosti, délce, melodramatičnosti, zjednodušení. Wow, just wow.