RUSSELL

Zdálo se, že by The Vigil mohl být konečně první pořádný horor vycházející z židovských tradic, mýtů a pověr. Ve výsledku jde pouze o další nepříliš invenční démonicko-duchařský horůrek, který zcela zadupává svůj potenciál. Přitom úvod vypadal slibně – první třetina je vcelku povedená a dokáže diváka vtáhnout do dění a vzbudit v něm očekávání strachu z toho, co se záhy bude dít. Jakmile se ale něco opravdu začne dít, tak celý film bohužel selhává a padá do totálního průměru. Napětí a atmosféra jsou místy budovány poměrně slušně, ale skoro vždy to velmi rychle vyšumí do prázdna. Ani jednou mě to nedokázalo chytit pořádně za koule a překvapit mě něčím nevídaným. Jsou zde veškerá možná klišé, která v podobném hororu lze čekat – ať už jde o různé dějové berličky, nudné lekačky či hrdinův boj s vlastním traumatem. Žádná tvůrčí hravost, neotřelý způsob strašení, prostě nic. Asi to mohlo být i mnohem horší, ale žádná oslňující pecka to rozhodně není. Při nejlepším jde o čistě průměrnou záležitost, ale já ji tu třetí hvězdu nedám, jelikož mě hrozně štve ten z okna vyhozený potenciál na strhující atmosférickou nálož s židovským démonem.

Cujo od Stephena Kinga ve španělském podání. V tomto případě se to téměř celé odehrává v jednom odlehlém baráku a místo bernardýna zde řádí vzteklinou nakažený vlčák. Proti tomuto zběsilému protivníkovi má hlavní hrdinka jednu obrovskou nevýhodu – je totiž ochrnutá a upoutaná na elektrický vozík. Potenciál vytřískat z toho slušnou thrillerovou jízdu by tu byl, ale bohužel vše kosí bezradný scénář, který si s daným námětem vůbec neví rady, čímž zabíjí téměř všechny náznaky nějakého působivějšího napětí. Hlavní hrdinka bojuje většinu času spíše sama se sebou – a se svými sebevražednými sklony – než s krvelačným čoklem a celé je to hlavně o tom, aby si uvědomila, že i přes všechny útrapy a nepřejícnost osudu přece jen stojí za to žít a bojovat proti všem překážkám, které nám život postaví do cesty. Poselství je to možná hezké, ale ve filmu, kde hrdinku v jeden moment napadne vzteklinou nakažená CGI fretka, se trošku míjí účinkem. Navíc je to i přes krátkou stopáž často nezajímavě natahované a nezáživné.

Tak trochu estonský Inception. Změť všemožných polonápadů, popkulturních odkazů a politické satiry – to vše naházené do jednoho pytle, který je překvapivě příběhově relativně konzistentní, ale až moc na sílu bizarní a výstřední, což filmu spíše podkopává nohy. Ve výsledku jde o další nepovedený pokus z ranku „podivnost bez příčiny“. Sem tam jsem se zasmál, nebo s úsměvem na rtech nevěřícně zakroutil hlavou, ale jinak to byla po většinu stopáže především nevtipná nuda.

Taková neškodná, lehce ujetá, hororová komedie. Roztomile stupidní příběh se v první polovině nezaměřuje na „hlavu rodiny“ a jeho sourozence, ale spíše řeší milostný trojúhelník místních individuí, který se posléze díky nim vyřeší a dá vzniknout nové zápletce, kde už je v centru dění i bizarní rodinka. Celé je to dost ukecané, ale naštěstí mi dialogy přišly většinu času alespoň úsměvné a neukusoval jsem si při nich nehty nudou. Nakonec tedy nejde o žádnou hardcore prasárnu, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale o vcelku krotký brak, kde největší pozdvižení způsobuje akorát věčně zcela nahá Jacqueline Lovell – nechat ji oblečenou, tak by to klidně mohlo běžet v odpoledních hodinách na TV Barrandov.

Citlivě natočené drama o ztrátě nevinnosti, bezbřehé lásce a úniku od reality. Fabrice du Welz je osobitý tvůrce se specifickým rukopisem, který je ve filmu jasně patrný. Jeho toulky po Ardenách na vás dýchnou svou – skoro až pohádkovou – atmosférou zamlžených lesů a podmanivé krajiny. Tentokrát ovšem nečekejte žádnou úchylárnu typu Calvaire, nýbrž přirozeně působivé drama, které klade důraz především na psychologickou studii vztahu ústřední dvojice.

JFL to ve svém komentáři shrnul dokonale – Vivarium je opravdu jako epizoda z Twilight Zone roztažená na celovečerní stopáž, což je zároveň i kámen úrazu celého filmu. Vše začíná skvěle, úvodní sekvence je vtipná a krásně navodí tu správně bizarní atmosféru, která je každým dalším momentem víc a víc plíživě znepokojivá. Následný děj je už do určité míry nastavované kaše, která člověka začne pomalu (ale jistě) nudit. Tato část by přitom ani tolik prostoru nepotřebovala, jelikož se za tu více jak hodinu děj nijak výrazně neposouvá, spíš stojí na místě a přešlapuje. Někam se to posune až v samotném závěru, který už má zase trošku větší grady a vyvrcholí v ucházející pointu, kterou ale v pohodě vydedukujete již tak v polovině filmu. Příběh se hezky uzavře, vše do sebe zapadne, ale nic překvapivého to nepřinese.

Další z řady reálných příběhů z kategorie „to nevymyslíš“. Psychologicky skvěle zvládnutá charakterová studie o přátelství dvou looserů, jejichž snem bylo stát se porno legendami. Film je akorát tak explicitní, aby se mohl hrát v klasických kinech, zároveň to ale stačí k působivému vyobrazení bizarního porno prostředí – rozhodně z toho není cítit, že by se film někde na sílu mírnil a dělal kompromisy. Mope je vysoce zábavný film s místy dost odlehčenou atmosférou, avšak zdráhal bych se ho označit štítkem komedie, jelikož většina humoru pramení zejména z pasáží s natáčením porno scének, které jsou přirozeně komické už ze své podstaty – třeba již samotná úvodní bukkake scéna je nezapomenutelná. Jinak jde hlavně o solidně vyhrocené drama, které komický nádech postupně zadupává do země a vyvrcholí v emočně silném finále. Chrisem Tuckerem a Jackiem Chanem pornoprůmyslu se Steve Driver a Tom Dong nakonec nestali, ale do povědomí lidí se přece jen dostali, i když ne tak, jak původně zamýšleli.

Ještě mnohem artovější než The VVitch. Krásný černobílý obraz ve čtvercovém formátu, na jehož půdorysu sledujeme vyhrocenou psychologickou noční můru. Interpretačně otevřený příběh vás semele zejména svou autentickou syrovostí a geniálně zobrazeným propadem do stavu naprostého šílenství. Konsternovaně jsem sledoval úchvatné výjevy doprovázené famózním zvukem a nepříjemně skličující atmosférou. Pattinson a Dafoe zde rozehrávají virtuózní herecký koncert, ve kterém mají oba dostatek prostoru zazářit a vyrazit vám dech.

Hudební legenda Glenn Danzig v sobě na stará kolena objevil dřímajícího Eda Wooda a vypustil ho na svět. Výsledkem je povídkový film Verotika, který se nesmazatelně otiskne v myslích všech, kteří ho uzří. První recenze od Bloody-Disgusting uváděla, že jde o hororový ekvivalent kultovního The Room od Tommyho Wiseaua a musím říct, že toto přirovnání dokonale sedí. Oba filmy jsou tak moc špatné a směšné, až jsou vlastně fascinující a nelze od nich odtrhnout oči. Danzig je naprosto bídný snad ve všech aspektech tvorby filmu – ve většině scén přichází střih tak o 5 až 10 vteřin později než by měl, kamera často sjíždí a evidentně nezabírá to, co by měla, atd. Vrcholem je pak teatrálně špatné herectví – to je tak, když do filmu obsadíte z 90 % samé pornoherečky, které místo lekcí herectví cvičily jiné aktivity důležité ke své hlavní profesi. Po všech stránkách jde o čistý filmový odpad, ale já se většinu stopáže královsky bavil, a proto Danzigovo neumětelství ocením 1* za sračkovitost nevídaných rozměrů. Občas si holt ulítávám na tom, jak někdo neumí zvládnout ani ty nezákladnější věci při natáčení filmu. Rád bych si myslel, že nás Danzig vytrollil, ale bohužel jemu samotnému tohle asi přijde dobré a stojí si za tím – nejspíš v jeho okolí nemá nikdo koule na to mu říct, že tohle by do éteru neměl pouštět. I já bych si asi měl přát, aby se Danzig na tvorbu filmů raději vykašlal a zůstal věrný pouze hudební tvorbě, která mu jde podstatně lépe, ale mé zvrhlé a sebemrskačské já bude rádo, když s tím Danzig nesekne a bude točit dál a dál. Což se pravděpodobně vyplní, jelikož v jednom nedávném rozhovoru Danzig prohlásil, že se brzy chystá natáčet svůj další film, a že půjde o upírský spaghetti western. Už se nemohu dočkat!

Pokud jste uctívači nesmrtelné klasiky The Exorcist, tak je pro vás zhlédnutí dokumentárního snímku Leap of Faith naprostá povinnost. Alexandre O. Philippe je zažraný cinefil a současný král dokumentů o ikonických dílech filmové historie a s každým dalším zářezem ho obdivuji víc a víc. V tomto případě dal dohromady smršť zajímavých myšlenek a obohacujících informací, které poskládal z rozhovorů se samotným Williamem Friedkinem. Takže celý film posloucháme Friedkina jak detailně rozebírá mnoho aspektů kolem svého majstrštyku a u toho sledujeme různé fragmenty scén nejen z The Exorcist, ale i z mnoha jiných filmů. To vše stačí k tomu, aby vás film pohltil. Friedkin je totiž skvělý vypravěč a je slast vidět s jakým entuziasmem i po tolika letech o filmu mluví.