luj

Po "úvodní rozchodové" expozici, která nás seznamuje s oběma hlavními mužským aktéry se děj příběhu rychle přesunuje a natrvalo zakotvuje v prostorách obchodního centra. Smith zde za pomoci směsice bizardních dialogů a ještě bizardnějších akčních scén a situací rozehrává střeštený příběh o hledání způsobu obou protagonostů, jak se se ztrátou svých drahých poloviček vyrovnat. V pravidělně se objevujících scifi/komiksových parafrázích a narážkách zasazených do atmosféry pulzujícího života "svatostánku" konzumní společnosti (kde ani není problém, aby vás oslovil polobůh Stan Lee) se okázale zračí zalíbení v popkultuře a fascinace konzumním stylem života. Nebyl by to ovšem Smith, kdyby přediva filmu neokořenil sexem jako neodmyslitelným motivátorem a doprovodným projevem zobrazovaných událostí a nakonec vše zakončil triumfem lásky. Jenomže i přes spoustu nápadů, kterými jsou Flákači napěchovaní, mně v nich něco překáží a brání ocejchvoat geniální (nebo alespoň označit jako nejlepší Smithovka). Nevím, možná je tím důvodem herecký projev Jasona Leeho, jehož zewlování mi připadne pozérské, narozdíl od skutečných flákačů v podobě Jeffa Andersona a Briana O'Hallorana v Clerks...

Velké zklamání. Rozporuplný a nevyrovnaný film. Linklater se zamotal do žánrů a stylů aniž by si rozmyslel, co chce vlastně říct. Zbytečná adaptace nejuznávanějšího Dickova románu. Bohužel zatím ta nejhorší.

Chinaski (Bukowski) je beatnik, kterej vám sere na to, že je beatnik. Dělá to co chce dělat. Píše si svý povídky, zapíjí dennodenní knedlík v hrdle, no a taky si rád šukne - když má chut´. Bukowskiho mám rád. Reflektuje život svým nekonvenčním způsobem, s jízlivým nadhledem z pozice barový židličky. Nevím na kolik Bukowského příběhy vycházejí ze skutečnosti, ale to co mám na nich nejraději, je jejich absurdita a humor. Factotum není špatnej film a není to ani špatnej filmovej přepis. Děj se táhne líně jak rozložitý Chinaskiho komentáře, nenápadně se vyvíjí a v podstatě je to kolotoč toho samého schématu prodírání se životem. Hamer se sice snaží protlačit do filmu humor ("erekce taxikářů" mě odrovnala hned ze začátku) a atmosféru Bukowského románů, ale chybí mu nosná dějová linie, dravější (vynalézavější) režie, která by situace dramatičtěji semkla k sobě a nechala diváka více pohlédnout do subjektivního prožívání jednotlivých postav (možná by neškodila povídková forma). Nutno ovšem dodat, že když se režie osmělí, tak překvapí. Viz vrchol první třetiny: pěti minutová nestříhaná, takřka statickou kamerou snímaná scéna deliriového ranního probuzení. I když se ústřední postava Bukowského nijak zásadně nevyvíjí a zůstává lapena v kolotoči několika svých typických projevů, Dillonova "efektní" hodnověrnost ve výraze, hlase a pohybu je úžasná. Pro mě lepší tři - 70%.

Přesto, že se velký Marty nezaměřil na biografii svých vyjímečných mužů, tak tenhle film šlape jak pěkně namazanej stroj. V rámci žánru není co vytknout. Už od prvního záběru (neřkuli od úvodních titulků) cítíte ve vzduchu něco znepokojujícího. Není to temné, ale mrazivě děsivé. Scorsese sice stále zůstává poutavým vypravěčem, ale jde na to pěkně zpříma, s jasným tahem na branku. Prim zde totiž hraje napětí, kterému se podřizuje vše ostatní-specifická hudba, kamera, tempo apod. Největší důraz ovšem spočívá na bedrech postav a v jejich psychologizaci. Ale ani tahle psychologická stránka není nijak zamotaná a nesrozumitelná, opět jen silně přihřívá polívčíčku napětí a pravidelně tak dávkuje divákův strach a děs, až to chvílemi přípomíná největší fláky mistra Hitchcoka. No a deniro? Ikdyž se ke konci filmu drží na scéně jak zkapalněná T1000ka, je to jedna z nejcharismatičtějších a nejvýraznejších záporných postav, co jsem viděl. Ve své zanícenosti ve vyšší princip a svou démonickou genialností připomíná Kevina Spaceyho v Sedm, ale tam kde Spacey hraje stále na tu stejnou notu, vyznívá De Nirův Max Cady lidštěji a plastičtěji. Vrcholnou scénou je potom asi setkání Daniely s Cadym v divadle. Je to prostě chlívák, kterej vás uhrane a vytvoříte si k němu určitej vztah (podobnej účinek jsem viděl snad jen u postavy Hanibala Lectera). Výkon De Nira a Scorsesiho režie mi každopádně potrzvuje jejich kongeniálnost. K udělení plného hodnocení mi ale brání hlavně rozvleklý, lehce nedotažený závěr a právě žánrová upjatost, která nechává veškeré hlubší myšlenky postupně rozpustit v nálevu účelnosti. U Scorsesiho nezvyk. I tak je to ovšem jeden z nejlepších psychothrillerů ze staré školy, který jsem viděl.