helianto

„On stejně nepřijde, jste blbci, že tu čekáte. Nic nepřijde …“ Lehce chaotický, ale mile bezprostřední filmeček o loučení se se svobodou před odchodem na vojnu. Chaotický přesně do té míry, kolik zmatku je v hlavách mladých. Jejich lásky, touhy, obavy z toho, co přijde, to vše v třiceti minutkách. „Tak nic, pánové. Odzbrojení nepřišlo. Můžeme se sbalit a jít. … Byli jsme pitomci, že jsme na to čekali. Mohli jsme se radši vychrápat …“

„Tak to je fotka, to sme postavili dom … Na tej fotke sme všeci zdraví …“ A pak už koloběh života pokračuje – pohreb starej mamy, svatba najstaršej dcéry Viktorky, dedko zomreli … „A furt to ide dokola. Mení sa to jako počasie. Viktorka už má chlapčiska a kúpili sme si nový televizor …“ Příběh jedné rodiny, zachycený jedním pohledem na jednom místě. A se zajímavým zakončením … Velmi netradičně pojatý dokument.

„To není jen tak možné, aby lecjaký pasák královskou dceru přehádal. - A princezno, princezno, to si z toho nic nedělejte. Teď zase by se slušelo, abych já dal nějakou hádanku vám, abyste si taky užila nějakou legraci, ano …?“ Jestlipak Zdeněk Troška, neustále, vlastními slovy proklamovaný, milovník českých pohádek, tuto pohádku viděl? Předchůdce jeho Nejkrásnější hádanky má mnohem jednodušší výpravu, zato vyniká hereckými výkony (ne, Jana Břežková zdaleka nebyla tak špatná princezna. Tak hloupou princeznu jsem v české pohádce snad ještě neviděla) a jednoduchým příběhem s mnohem propracovanějšími dialogy a monology („To je výborný nápad, jenomže má safraportský háček. Kdybychom my věděli, že to je skutečně obyčejný pasáček, to bychom mu tu hlavičku uškubli jako nic. Ale povídali, že mu hráli. No, uvažujte sám, kde by takový pasáček vzal, tenhleten, rozum. A teď si představte, že bychom uškubli hlavu nějakému skutečnému princi … No. Napadá vás, jakou by z toho naše království mohlo mít hrozitánskou patálii?“), bez zbytečných vsuvek, které plynutí příběhu jen ruší a nic nového do něj nevnášejí. Divák se pak může klidně těšit na dobrý konec, očekáváný a přece tak milý. Každý dostane odměnu, jakou si zaslouží, a pasáček na konci zjistí, co jistě věděl od začátku, že „má nejmilejší princezna se jmenuje Dorotka …“.

Odvážnému štěstí přeje, aneb kdo se nebojí, ten může i strašná strašidla ze statku vyhnati, děvče milovaný za ženu pojmouti a krásnou hrnčírnu na černých blatech si postaviti. Jen ty hříšný peníze, „nám samotnejm by štěstí nepřinesly. Ať jsou pro všechny chudý a potřebný …“, tak tedy, to byla tedy docela škoda, jako kdyby Vincek s Kačenkou chudý a potřebný nebyli … Jinak se ale jedná o velmi malebnou studiovou pohádku s jednoduchým, milým příběhem, na který se i po letech hezky dívá.

Je zvláštní, jak někteří lidé umí mluvit o ničem tak, aby to bylo poutavé a zajímavé ...

Tohle je vážně nešťastné, špatný výběr písní, jakkoliv mám ráda swing, tak swing víc než průměrný, průměrní interpreti (Karel Černoch promine, nemohl to zachránit) a Gustav Brom působil jako by byl opilý ... Vážně moc špatné, moc smutné. To si Kainar snad nezasloužil ...

„Utrpení vděčíme za vše, co je dobrého v nás, co dodává životu cenu, vděčíme mu za soucit, vděčíme mu za odvahu, vděčíme mu za všechny ctnosti.“ (Anatole France) Gabriela Vránová v další ze svých skvělých kreací ustrkovaných a trpících žen, obětovávajících se vyšším cílům. Tentokrát vyšším cílům a touhám svého muže, úžasně civilně ztvárněného Eduardem Cupákem, a touhám a přáním svých dětí. Velmi komorní a velmi prostý příběh o tom, jak se probouzíme ze snů, jak se proměňují naše představy, jak život jde dál a neptá se nás, co my od něj očekáváme…

„…jeden padouch takový, jemuž tato zem vlastí sluje a který každým krokem svým ji zašlapává a zrazuje“ Braniboři v Čechách. Prodaná nevěsta. Libreta k nejčeštějším z českých oper. A jejich autorem je kdo? Karel Sabina. Zrádce národa. Další z dějinných paradoxů. Co vedlo člověka, který byl jednou z vůdčích osobností revolučního hnutí za svrhnutí absolutistického režimu v Rakouském císařství, k tomu, aby zrazoval své blízké, kdož mu byli souputníky v politickém smýšlení a častokrát mu pomohli i těžkých dobách hmotné nouze, a spolupracoval právě s těmi, proti nimž tak plamenně bojoval. V dokumentu zazněla zajímavá myšlenka – „zrada je to, co za zradu považujeme“. Z hlediska svého morálního nastavení. Lehce se nám dnes soudí. Jak bychom se na jeho místě zachovali dnes my? Sabina jako jeden z obrazů národa českého …

„Bohové jsou pomalí soudcové, ale trestají jistě.“ Latinské přísloví, které by k filmu, zabývajícímu se otázkou postoje Vatikánu k židovské otázce za druhé světové války, mělo padnout jako ulité. A mělo by mít pravdu ... Jenže ... Jenže nemá. Největším a nejsmutnějším paradoxem tohoto filmu a vlastně i tohoto světa je to, že ti, kdo by měli být potrestáni, na které byl měl dies irae udeřit a oni by měli padnout na kolena, mnozí ti malí, obyčejní nacističtí zločinci, páchající svá zla pod rouškou ideí a kryti davem, ti mohou klidně odcestovat, ach, jak kruté, ale bohužel, jste lékař, takže jen do Argentiny, zatímco ti, kterým svědomí nedalo spát, kteří se rozhodli vystoupit proti té hrůze, nad kterou svět tak dlouho zavíral oči, ti byli zničeni. Jak těžké muselo být prozření? Jak těžké muselo být pro mladého kněze zjištění, že to, co považoval za neodiskutovatelnou morální autoritu, že veškeré jeho ideály, veškerá jeho víra je vlastně jen prázdnou, nablýskanou skořepinou. Riccardo svůj boj vzdává, „nebesa nejsou nikdy prázdná!“ je jen poslední zoufalé plivnutí do očí nacistické vůli, zoufalé tím víc, že podepřené vědomím, že zločiny tak strašné nebudou nikdy moci být dostatečně potrestány a „cesta komínem“, k níž byl nakonec odsouzen, je vysvobozením, mučednickou smrtí … Kurt Gerstein. Dobrý křesťan. Jeho život musel skončit tak, jak skončil, protože „je nepochopitelné a neomluvitelné, že zbožný křesťan jako on neudělal vše, aby se vymanil z tohoto zločinného systému“. I on, jako příslušník SS, byl totiž kolečkem v mašinérii tohoto zločinného systému. Snad mu byl ten poslední hřích odpuštěn za to, co učinil pro odhalení strašlivých zločinů, páchaných na Židech. Aspoň lidstvo mu oficiálně odpustilo … Film Costy-Gavrase rozhodně není prost patetických klišé, manipulativností a jiných podobných postupů. Mnozí mu to zde vyčítají oprávněně. Ale rozhodně je to film, který nám nabízí pohled na holocaust zase z jiného úhlu. A nutí nás přemýšlet. A to je vždycky dobré ….

V tomto případě nehodnotím píseň jako takovou, ani Jacquesův zpěv, který je, jako vždy, nádherně procítěný, ale filmové ztvárnění. A to není v tomto případě, bohužel, příliš povedené ...