Martrix

Filmy o zombících mají v žánru hororu zvláštní postavení. Filmaři už pochopili, že potácející nemrtví dnes vyděsí jen málokoho, takže se pokoušejí o "jiné" pojetí. Čím dál více černého humoru a morbidních hlášek, se snaží zamaskovat fakt, že o zombících už všechno víme a že většinu diváků nebaví sledovat, jak se šinou někoho sežrat. Občas se objeví snaha o inovaci, jako např. ve vynikajícím 28 dní poté, kdy se dá mluvit spíše o katastrofickém filmu a kvality scénáře hrubě převyšují standard. Romero se pokusil povstat z mrtvých za pomocí "originální" myšlenky roztřepat obraz a děj nám předložit očima amatérského kameramana. Nu což, není to poprvé a nejspíš naposledy, co se někdo pokouší dodat filmu na věrohodnosti tímto otřepaným způsobem. Když je dobrý scénář, proč ne. Jenže...scénář je nezajímavý a herci jsou...průměrní. Takže nám zbývá jen ta roztřepaná kamera a hromada zajímavých jmen v titulcích. A to mě tedy nestačí.

Přiznávám, že dvě hvězdy jsem dal i podstatně horším filmům, ale při účasti tolika potencionálně dobrých herců... . Zklamání. A tentokrát nemám ani chuť být milosrdný, protože celý film na mě působil nepohodovým dojmem. Postavy jsou nesympatické a speciálně Aniston vypadá příšerně. Snadno předvídatelný děj může být zajímavý, pokud je vyšperkovám slušnými dialogy. To se v tomto filmu neděje, resp. je tu několik pokusů o odhalování zjevných skutečností, které všechny ženy ignorují. Jenže tyto poznámky nejsou ani originální, ani vtipné. I kdybych byl šovinista, stejně by mě Až tak moc tě nežere, nenadchlo a vlastně by mě nejspíš i díky odpornému konci dokonce nas...o. Takto mi postačí jen se ušklíbnout a ucedit mezi zuby, že to byla krávovina.

Podobenství je výraz který se pro Křídla slávy náramně hodí. Po dlouhé době film, který mě přinutil zůstat vzůru a počkat si na pointu. A to čekání bylo vyplněno příjemně absurdním dějem a hlavně pak sledováním vynikajícího O´Toola. Ne že by hrál Firth špatně, ale světla na sebe přitahoval starý pán. Je velká škoda, že takových "jiných" filmů nevzniká víc.

Slušná atmosféra, kde pobaví štěk Jana Třísky a připomenou se časy studené války. Jinak lehce zapomenutelný film spíše pro ultrafans A. C. Clarka, než příznivce Vetřelců a Predátorů. Kniha ujde, film spíš nudí.

Přestože je Quantum of Solace o hromadu procent horší než Casino Royale, pořád je to velmi slušně natočený akční nářez. Ovšem i sebelepší akce postrádá smysl, pokud není zasazena do nějakého smysluplného rámce. QS trochu dojelo i na to, že čím lepší James Bond je, tím silnějšího soupeře potřebuje. Což je velká slabina všech posledních Bondů. Konfrontace chlápka na té správné straně s padouchem, to je to, oč v tomto žánru běží. Nikoho by přece nebavilo koukat na to, jak James po pár hodinách surfování v databázi MI6 příjde za padouchem, dá mu želízka a prostě ho zatkne. Ne že by to měl James v tomto díle takto jednoduché, ale příběh vystavený na politickém komplotu vyzněl ploše a záporák byl nemastný neslaný. Dokonce i postava Bonda se dějem pohybuje spíš s elegancí nosorožce a sexapealem mořského koníka, než jako nekompromisní drsňák, který přivádí ženy k extázi nejen vzhledem, ale hlavně tím co a jak říká. Přesto...Craig se mi jako Bond moc líbí a je více než důstojným nástupcem starých Bondů.

Pokud jste se nechali nalákat na žvásty o tom, že je to Ruský Matrix a pak jste zklamaně odcházeli z kina s tím, že do Matrixu to má daleko, ale příběh má jistý potenciál, tak vřele doporučuji přečíst si originál, tj. trilogii S. Lukjaněnka. To nejlepší z filmu je v knižní podobě standard.

Opět se stala matička Země terčem spádů mimozemšťanů a opět se do toho vložili snaživí místní občané, kteří jak jinak, zkázu odvrátí. Celou dobu je nahání chlápek s dýchací maskou, který je tak trochu nezničitelný a samozřejmě se objeví i pablb z řad vojska, který nejdřív střílí a pak se teprve ptá. Ale naštěstí je tady ještě hodný a hezky potetovaný mimozemšťan v koženém oblečku, náležitě vybavený touhou pomáhat. Dobře mi tak a dobře tak i těm, kteří nevěří hodnocení na CSFD. Béčkoví herci, béčkové dialogy, béčková pointa, béčkové vtipy, béčkové triky, béčkový závěr. Najdete tady úplně všechno, po čem milovník béčkové zábavy touží. Pokud nás ONI sledují a dokážou zachytit náš televizní signál, možná nás nekontaktují právě díky takovým filmům, jako je Zúčtování v zóně 51.

Dějiny žádné země nejsou přijímány bez rozporů a téměř žádná historická postava není viděna černobíle. Tudíž je mi úplně jedno, jestli byl sjednotitel Číny despotický maniak, nebo moudrý tatíček lidu. Hrdinu vnímám spíše jako příběh z dob, kdy ještě žil duch starodávných etických kodexů. Bojové scény nejsou samoúčelné rubačky, ale choreograficky nádherně zvládnutý výrazový prostředek, podobně jako tanec. Rozdělení příběhu do tří verzí, odlišených barevným odstínem, nás celou dobu ponechává na vážkách, jak to vlastně bylo. Vše je podkresleno úchvatnými smyčci, herci hrají jako o život, příběh má smysl a dialogy jsou vedeny tak, že neobsahují žádná zbytečná slova. Celým filmem se jako černá nit táhne předurčenost. Všechny postavy mají své místo, svůj úkol, který je nadřazen jejich osobním potřebám. Že to zní povědomě propagandisticky? Víte co? Mě to u Hrdiny nevadí. Těch důležitých myšlenek je tam tolik, že celkové vyznění nepokazí ani nějaký ten rudý virus.

Reality show má za jediný úkol, přitáhnout a udržet u tv lidi. I když je to smutné, daří se to v případě Hledá se táta a máma stejně jako by šlo o pětihvězdičkový klubový film. Takže proč něco vyčítat Primě? Pokud je v ČR dost lidí, které baví sledovat, jak se obyčejní lidi shazují, nebo naopak zviditelňují podle osvědčené šablony, má takový formát v komerční tv své opodstatněné místo. Tady přece vůbec nejde o to, jestli uvidíme na konci série tři šťastné páry. Jde o ty ostatní, kteří se do "vytouženého" finále nedostanou, o jejich cestu a jak vyhazov příjmou. Proto všichni čekají na konec, aby se dozvěděli kdo vypadl. Důležité je vybrat ty správné lidi, namixovat potížisty a konfliktní osoby se skautíky a ťuňti a nechat je ať se popasují. A to se Primě povedlo na výbornou. Jan(ňouma s jediným tričkem), Eva(náladová, ve skutečnosti neví co chce), Honza(rád se předvádí, ale už má jasno) a k nim tak různorodá směska partnerů, že si ji určitě nevybírali sami. Neherci z říše snů, kdy většinou není třeba dělat nic víc, než jen natáčet a sestřihávat. Člověku pak nezbývá než nevěřícně kroutit hlavou, co všechno jsou někteří lidé ochotní podstoupit a přemýšlet nad tím, proč to vlastně dělají. Já osobně přemýšlím rád, takže se na tuto sérii klidně dodívám.

Nelíbí se mi dívat se na líbající se chlapy a nelíbí se mi ani názor psychologů, že většina mužů jsou latentní homosexuálové. Po zhlédnutí Zkrocené hory se můj postoj (ani orientace) nezměnil, přesto jsem porozuměl sdělení Ang Leeho. To se totiž týká nás všech. Je úžasné mít cíl a toužit po něm. A stejně tak je zničující mít ho nadosah, pak o něj postupně přicházet a nakonec ho ztratit. A to vše v průběhu jednoho krátkého života, ve kterém jste nedělali to, co jste opravdu chtěli. Zkrocená hora je příběh o promarněné šanci být šťastný a o tom, že i když si své role vybíráme sami, často žijeme prázdný, jakoby cizí život. Příběh silný svým sdělením, nikoliv snahou zalíbit se menšinám, nebo rýpat do heterosaurů.