Martrix

Přestože se třetina filmu nese v duchu mysteriózní krimi, žánrově patří V měsíčním světle, mezi čisté sci-fi. A nijak špatné. Nicméně, už jsem viděl pár lepších skákaček. Jde o to, že jakmile si poskládáte oč jde, už se na vás valí jen předvídatelnosti. Ale i tak jde o solidní jednohubku v kvalitním provedení. Holbrook je typicky Netflixový herec ...film sám utáhne, z jeho herectví, ale na zadek nepadnete. Uvažoval bych i o čtyřech hvězdách, ale když si uvědomím, že se tomu všemu dalo předejít... . Stačila by přátelská návštěva a vysvětlit oč jde... . Informace jsou totiž v čase přenosné. Fyzika nespoléhá na mlčenlivost a zodpovědnost. Navíc nějakým timetravel paradoxem, se tvůrci moc nezatěžovali. Takže to nechám za velmi slušné 3*.

Nikdy bych tento život nevyměnila za to, o čem jsem snila. A jestli zítra umřeme, budu vědět, že to za to stálo. I podobné žgryndy zazní. Ale je jich vcelku málo, protože na ně postavy nemají čas. Situace velmi bezútěšná, nikoliv však nepravděpodobná. Zvlášť pokud jste Američan v zemi, se kterou se USA snaží vyjebat. A že se tak děje skoro všude. Tyto praktiky nejsou tajemství, přesto mě překvapuje, že v tomto filmu naplno zazní. Nicméně o tom Převrat není. Je o rodině, která se ocitne v pasti, ze které, jak praví originální název filmu, není úniku. Tedy...vypadá to tak. Takže akční rodinné drama. Herci ok, výprava ok...žánrových klišé tak akorát ...je to americký film. Fajn Brosnan v roli, která mu sedla. Na stará kolena nám Seanconneryovatí. Jednou vidět stačí.

Snad až příliš uctivé vyprávění. Ta snaha nechat to pichlavé jen v náznacích, drží film v jedné poloze. Nejlépe to funguje, když jde o vztah Emila s Danou. Přestože byl Neužil výborný, je to Martha Issová, která odvádí na malém prostoru skvělou práci. Celý ten rámec s Ronem bych vyhodil. Víc by se mi totiž líbil film Emil a Dana. Jenže stejně jako kdysi, i teď je Dana postavena jen podél cesty. Ano, vidíme, že Emil byl dost sebestředný člověk a současně bodrý, přátelský podivín. Nebyl žádný odbojář, ale velmi cílevědomý sportovec. Ondříček musel pracovat na omezeném prostoru celovečerního filmu, ale tady to chtělo zahodit opatrnost a víc rozvést vztah s Danou i jeho soc.dozorem Josefem. A možná tak lépe ukázat, jak to měl Emil s politikou doopravdy. Chtělo to minisérii, nebo aspoň dvojfilm. V tomto formátu je to na můj vkus sice skvěle nasnímané a zahrané, dozvíme se vcelku dost, ale jede se moc na jistotu. Jestliže je vrcholem filmu olympiáda v Helsinkách, tak mi chybí nějaká gradace ohledně postojů a vývoje Emila-člověka. Ovšem na české poměry, je to i přes mnohé výhrady veledílo. Ty tři hvězdy jsou ryzí.

Nemůžu říct, že mě to nízké hodnocení překvapuje. Sám jsem v rozpacích, protože v tom nevidím podvod na diváka, ani snahu jen rýžovat. Vnímám, kolik prostředků a energie bylo vynaloženo. Že záměr byl udělat něco úžasného, co diváka potěší. Občas je to až přehnané. Výprava je místy nesmyslně naddimenzovaná. Třeba prostý odjezd z města, působí zbytečně pompézně. Scénář je ale naopak slabší, takže to někdy působí, jako prázdná paráda. V této epizodě vcelku slušně zafungovaly přechody mezi linkami, potvrdilo se, že minimálně jedna z nich se odehrává v jiném čase. Což je dobře...trochu to celý seriál zhutnilo. Přesto...Galadriel line mě pořád moc nebaví. Chluponožka a pan S....dost se to táhne a skřeťácká linka byla naprosto neobsažná. Dívá se na to dobře, ale že bych se nějak těšil na další epizodu, jako u jiných seriálů, které mě chytly ...to určitě ne. Možná je potíž v tom, že jde o prequel. Všichni víme, kam to vede, že jde jen o prolog k velkému příběhu se šťastným koncem. Není o koho se bát a víme, že veškeré snahy skončí v této éře neúspěšně. Víme kdo přežije a známe osudy mnoha postav. Podobně na mě ta prequelovitost nefunguje, ani v Rodu draka.

Myslím, že typičtější příklad, kam to zavádění genderové vyváženosti ve filmovém průmyslu vede, najdeme jen ztuha. Jakmile se na režisérské, nebo scénáristické pozici objeví žena, drtivá většina komiksu, sci-fi, nebo fantasy stojí za houby. Víte, že je velmi málo vynikajících šéfkuchařek? Přesto jim nikdo Michelinské hvězdy zadarmo nedává jen proto, aby to bylo "spravedlivě vyvážené". Tyto komiksárny posledních let, se dají pokládat max. za průměrné, i přes velký potenciál. Co mají asi společného? Black Widow, Eternals, Wonder Woman 1984, Birds of Prey... . O seriálech ani nemluvím. Vlastně všechny MCU posledních dvou let (s nemnoha výjimkami), nejsou víc, než průměrné. A vyhlídky jsou nevábné. Chuť, fantazie, odvaha experimentovat a nápaditost. V kuchyni tyto ingredience, ženy často nepoužívají. A ony to vědí a většinou to berou v klidu. Bylo by dobré uznat, že kromě vaření, orientace v mapách, mechaniky a filozofie, jim také moc nesedí ani žánr komiks a sci-fi. To není ostuda, není v tom šovinismus ....prostě vynikají v něčem jiném. Rozdíly mezi gendery jsou a je to v pořádku. Vynucená rovnoprávnost...to je jen pokrytecké protěžování méně schopných. A je jedno, jestli je řeč o černoších, LGBT+, ženách, nebo mužích. Tato epizoda je pro muže stejně "zábavná", jako pro ženy dokument o zrnitosti betonu.

Fíha! Parádní gradace předchozích epizod. Velký útěk, zrod špióna a ve stejném okamžiku i jeho úhlavního nepřítele. Zpřetrhané svazky a současně nalezení rodiny. V jedné čtyřicetiminutové epizodě. V tomto seriálu všechno bolí, nic není snadné, ztráta každého života se počítá. A nikdo není hloupý, jen neopatrný, nebo na špatném místě. Ostrý kontrast k stromtrumpetům z předchozích seriálů i filmů, kde jsou koseni po desítkách, resp. působí, jakoby skákali do střel a umírali na zásah do ramene, nebo lýtka. Přičemž sami netrefí zeď ze dvou metrů. Možná nakonec vezmu na milost i postavu Cassiana, protože tentokrát to není jen nevyzpytatelná figurka.

Andor mi byl nesympatický ve filmu a je mi nesympatický i tady. Postava, která ostatní využívá, jde přes mrtvoly nejen nepřátel, neštítí se vraždit a nedá se mu věřit. Díky tomu pro mě není děj vtahující, protože o něj nemám obavy. On pro mě jako hlavní postava fungovat nebude. Ale o to víc si užívám skvěle propracované detaily a především vizuál, jaký Gilroy stvořil. Pořád si myslím, že dělat seriál o Andorovi byla chyba, že se mělo přijít s novými postavami a novým příběhem. Ale v tomto pojetí je i tak radost sledovat svět SW bez debilních cingrdlátek, hloupých dialogů a fanouškovských řiťolíbanců. Skoro jsem se zasnil, jak skvělé by bylo, kdyby někdo udělal tímto stylem trilogii o Sithech. Kde by nebyly postavy černobílé a občas by i pršelo. Ale zase chápu, že jen tak najednou, vzít děckám omalovánky a místo toho jim strčit Dostejevského Zločin a trest, moc nejde.

Hleďme, Star Wars pro dospělé. S parádním vizuálem, hudbou a ponurou atmosférou, která odráží neutěšený život většiny obyvatel Lucasova universa. Ano, nic moc se neděje, ano flashbacky jsou předvidatelné a tím pádem zbytečné. Koho hledá a proč, by se dalo odvodit i bez nich. Ale jako úvod, seznámení se s s tím, jak Gilroy seriál pojme, to bylo velmi povzbuzující.

Když jsem v úvodu zahlédl znělku Disney, tak ve mě hrklo. Pokud do toho dloubali tihle...tak to bude prosmrděné klišé. Ale nakonec asi moc velký vliv na výsledek neměli, protože jsem těch hollywoodských škvrkanců, zaznamenal jen málo. První třetina, kde otec mordoval nebohá děvčata, aby si skrze ně splnil svůj sen, byla velmi zábavná, velmi bollywoodská. Často jsem měl hubu od ucha k uchu a nebylo to jen tou nakažlivě rozjuchanou indickou hudbou. Prostřední část už byla regulerní rodinné drama, které obralo film o dynamiku a lehkost, ale pořád ve velmi dobré kvalitě. Nu a poslední třetina, byla čistě sportovní drama, kde si divák užije zápasu víc, než boxu v Rockym. A rozhodně to není nuda, protože se divák dozvěděl pravidla a vše bylo dobře okomentované. Smekám před herečkou, která hrála Geetu, ale i před velmi dobrou kamerou a dobře napsaným scénářem. Jinak příběh sám, je klasika...indická hujája, tentokrát dokonce podle skutečných postav. V případě Hollywoodu, mi přibarvování a lhaní u životopisných filmů vadí, ale tady mi to bylo jedno. Indické filmy jsou kategorie sama pro sebe. Jsou plné barev, emocí, minipříběhů a vzkazů divákovi, takže sem tam nějaká přikrášlenost, nebo nepravda, se v tom krásném chaosu ztratí.

Většina filmů je o tom, co se stalo, jaké to bylo, nabízí různé pohledy, způsoby ztvárnění. A pak je jen velmi málo takových, které se snaží zachytit to, co se nestalo, co je mezi řádky, nebo nebylo vyřčeno. Coppola pracovala s vírou, že většina diváků něco podobného zažila. Pouto, spřízněnost...city, kterým z různých důvodů nebylo umožněno přerůst v něco víc. Láska okamžiku. Oba o těch citech ví, ale ... . Když jste ve svém prostředí, leckdy si v tom shonu zvaném život nevšimnete, že vám něco chybí, nebo přebývá. Když se pak dostanete někam, kde nikomu nerozumíte, do země...dejme tomu do Japonska, s velmi odlišnou kulturou...dozvíte se o sobě a svých potřebách hodně. Když se potkají dva, kteří si navzájem mohou dát to, co jim chybí, je to jen otázka vůle a času. Ztraceno v překladu je o několika dnech v Tokiu, kdy se sice něco nestalo, ale nakonec byla vyřčena ta správná slova. Takže za mě, příběh s happyendem. Napojit se nebylo vůbec těžké, skoro každý někdy potkal někoho speciálního, s kým si nakonec vyměnil jen dlouhý pohled do očí.