Haller

Když po zhlédnutí filmu zůstane ve vzduchu jeden dva otazníky, nemusí to být na škodu, spíše naopak. Když je ale těch otazníků moc, nutí to člověka ještě během sledování hledat odpovědi, a to ruší. A když se to stane u filmu, který je jinak zážitkem z neobvyklého ztvárnění a s neobyčejnou atmosférou, následuje zklamání. Animace v temných tónech, hudba a Miroslav Krobot však zanechali dojem.

Nejvíc mě mrzí, že se takovéto "filmy" točí čím dál víc, hrají v nich, na výjimky, dobří herci, lidi na ně chodí do kina a všechno má být jako v pořádku. Kde je filmařské řemeslo, které nám kdysi v kině tajilo dech?

Ne všechno z amerického humoru u mě „funguje”, ale tento seriál je zrovna jednou z výjimek. Pokud bych si s Američanem, který nezná naše komedie a reálie českého humoru vůbec, měl najít společnou notu, byli by to nejspíš právě Simpsonovi. Poslední série už bohužel ztrácejí někdejší náboj.

Zdeněk Štěpánek, rytíř českého herectví a mistr monologu, zde dokazuje, že je obdivován právem. V tomto filmu totiž zahrál ohromnou tragickou roli s minimem textu a času. Toto smutné vyznění filmu vyvažují dědkové na lavičce, sázející se o rundu vermutu a debatující u kulečníku o atmosféře na měsíci.

Propaganda, jak má být, řádně černobílá. A to nemyslím, co do použité filmové suroviny. Nepotkat osobně pamětníky baťovské doby, kteří se v tom reálném „Botostroji" vyučili a poté pracovali, snad by člověk verzi, mistrovsky zahrané (zde bez ironie) panem Vejražkou, i podlehl. Pro mě kontroverze, kterou nemůžu nijak hodnotit.

Anglické dějiny mě nikdy příliš nezajímaly, kdo se měl v těch Jiřích, Eduardech a Richardech vyznat, ale tento snímek jsem zhlédl s velkým potěšením. Líbí se mi, když se klíčovou postavou stane někdo, od koho to konzervativní společnost nečeká, ba dokonce o to nestojí, a kdo shazuje snobství a okázalost na kolena. Proto mě, kromě skvělých C. Firtha a H. Carter, zvlášť nadchl výkon G. Rushe jako Lionela.

Už jsem si zvykl, že se v tomto typu komedií vyskytují dvě šablony: „lovestorismus” a „happyendismus” s velice předvídatelným vývojem děje. Když je dokážete přehlížet, zbude celkem pohodový film, u nějž se dá odreagovat.

„To snad ani není film z padesátých let.” Protřeme oči... „Opravdu JE!”

„To je ženská s velkým Ž. Ta má šťávu... s velkým Š.” Osobitá, nenápadná, jakoby mimoděk užitá vsuvka Mistra Jana Wericha. I na tak malém prostoru dokázal rozehrát spolu se Stellou Zázvorkovou a Bohušem Záhorským velké drama.

U dětí možná propadla, u mě rozhodně ne.